Pracovní life update

Myslela jsem si, že o nové práci něco napíšu mnohem dřív. Zkoušela jsem to, ale vůbec mi to nešlo. Moje pocity ohledně ní se často měnily a přemýšlela jsem i nad tím, že bych z ní ve zkušební době odešla.
Ale zpátky na začátek.
Odhodlat se k tomu dát výpověď z předchozí práce mi trvalo neskutečně dlouhou dobu (článek o tom najdete tady). Nejsem si jistá, jestli bych výpověď dala, kdybych nenašla inzerát na pracovní pozici, na které momentálně pracuju.
Na pracovní nabídky jsem se dívala opravdu dlouho, ale za celé dlouhé měsíce jsem nenašla ani jednu jedinou, u které by mi něco nevadilo. Jasně, snad žádná práce není na sto procent ideální, ale když už rovnou cítíte, že byste se pokoušeli sami sebe napasovat někam, kam víte, že to nepůjde, nemá to cenu. Až v únoru jsem našla takovou nabídku, kde jsem si odškrtla všechny body, nebylo v ní nic, co by mi nevyhovovalo a všechno ve mě křičelo, že to je to ONO. Bez většího rozmýšlení jsem poslala životopis. Případný nástup by byl 1. května.
Věděla jsem, že kdyby nějakou náhodou tato práce vyšla, musím být připravená a dát výpověď ještě v únoru tak, aby mi na konci dubna uplynula výpovědní lhůta. Byl poslední únorový den a já výpověď stále neměla podanou. Tak moc mě ale děsilo, že bych o tuto práci mohla přijít jen kvůli tomu, že ji nejsem schopná dát, že jsem za pět minut dvanáct sebrala veškerou odvahu a odnesla vedoucímu svou výpověď.

Čekala jsem, jestli se mi ozvou "z té mojí vysněné práce" a mezitím jsem rozesílala životopisy dál. A pak mi jednoho dne zazvonil telefon a já byla pozvaná na pohovor. Měla jsem ohromnou radost a zároveň velký stres, na opravdovém pohovoru jsem do té doby byla jen jednou, takže jsem se pilně dle tipů na internetu připravovala a říkala jsem si, že mě nemůže nic překvapit. Na pohovoru jsem si spíš připadala jak na zkoušce a odešla jsem s pocitem, že jsem to totálně pokazila a musím se opřít do hledání jiné práce.
O to větší překvapení bylo, když mě vybrali. Přišla obrovská radost, úleva a absolutně nebylo o čem přemýšlet.
A tak jsem nastoupila, plná radosti a zároveň obav, abych to zvládla. Bála jsem se, že na mě rovnou všechno nahrnou a já budu bezradná. O to větší překvapení bylo, že začátek byl hodně pozvolný. Až tak moc, že se ve mě mísily pocity, zda to bylo správné rozhodnutí. Nedostatek pracovní náplně byl jedním z důvodů, proč jsem odešla z předchozí práce a nedovedla jsem si představit, že bych to tak měla znovu. Čekala jsem, že budu víc zapojena, že mi moji mentoři budou ukazovat, co dělají, že si nebudu připadat, že jsem tam zbytečně. Hodně jsem bojovala s tím, že pracovní pozice nenaplnila moje očekávání. 
Postupně se ale všechno začalo měnit k lepšímu.
Jsem zapojována do činností, vypracovávám samostatně materiály, lépe se ve všem orientuju a celkově jsem se adaptovala mnohem lépe, než jsem čekala. Moji kolegové jsou skvělý, konečně pracuju na místě, co má úroveň a kde jsem už několik let chtěla pracovat. Neměnila bych. Jen doufám, že to takto bude pokračovat i dál a stanu se právoplatnou členkou (nejen) pracovního kolektivu.
Konečně v sobě cítím tu touhu dozvědět se a umět toho co nejvíc.

Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla pro změnu práce. Zpětně absolutně nechápu, jak jsem v té předchozí mohla vydržet tak dlouho. Nerozumím tomu, proč jsem zůstávala v tak nevyhovujícím pracovním prostředí, kam jsem chodila s odporem a obavami. Zpětně si uvědomuju, co všechno tam bylo špatně a jak mě mentální nastavení lidí stahovalo úplně dolů. 

A jak se po pracovní stránce daří vám? Měnili jste někdy práci?

♥