Všichni jsme špatní v něčím příběhu

Poslední měsíce z mého blogu pomalu mizí osobní články. Tak moc ráda bych je psala, ale nejde to. Kolikrát jsem se už přistihla, že sedím, prsty mám na klávesnice a uvnitř mě je úplné ticho. Nevím, odkud začít a nevím, co všechno sdílet. Hlavně mi ale došlo, že to, o čem bych chtěla psát, co bych potřebovala ze sebe dostat, nepřísluší mě, abych to sdílela. Jsou to příběhy jiných lidích. A já jsem ta, co musí zjistit, jestli chci, aby mě jejich příběhy v životě ovlivňovaly.
Často si totiž přijdu, jako kdybych se ocitla v nějaké životním paradoxu.
Mám všechno, co jsem si přála. Mám práci, přítele, pejska, kde bydlet. Vydělávám si a postavila jsem se na vlastní nohy. Jenže je tady jedno velké ALE. Možná jsem si tuhle stabilitu přála proto, protože mi to přišlo správné. A možná se mi život všemi těmi nepříjemnými věcmi snaží naznačit, že tohle nejsem já.
A možná prostě jen moc přemýšlím.

Zdroj

Pořád se snažím věřit, že nám osud naloží přesně tolik, kolik zvládneme unést. A přesto se často cítím vyčerpaná, bez energie a bez nálady. Jako kdybych se točila v začarovaném kruhu, který se všemi těmi nezodpovězenými otázkami pořád jen zvětšuje.
Když jsem byla mladší, často jsem si říkala, že až budu dospělá, tak budu znát odpovědi. Teď už dospělá jsem a zjišťuju, že ani dospělí odpovědi neznají. Natož pak já. Že jsou situace, která nemají správná řešení. Že i kdyby jste udělali cokoliv, nebude to dost. Že někdy věci musíte přijmout, nebo odejít.
Nic mezi tím.
Při všem tom bloumání jsem narazila na větu, že všichni jsme špatní v něčím příběhu (We are all bad in someone´s story) a přineslo mi to útěchu. Je to životní pravda, se kterou se musíme poprat. Nikdy se nezavděčíme všem a vždycky se najde někdo s vlastní verzí příběhu. S vlastním vnímáním světa.
A někdy se prostě nepotkáte.
A pak vznikají konflikty.
A pak je jen na vás, o kolik ustoupíte a co všechno si necháte vzít.

Tak snad jen ať ze všech těch bojů vyvázneme s co nejméně šrámy na duši.
Děkuji, že tady jste. 

♥