Ztracenost posledních měsíců

 Dlouhodobě vím, že jsem na sebe přísná. Znovu mi to došlo před pár dny, kdy jsem začala až bagatelizovat to, co se mi na začátku roku stalo. Čím víc o tom mluvím s různými lidmi, tím víc vnímám život s odstupem, nahlížím pod pokličky a samu sebe stavím do pozice, že jsem reagovala přehnaně. Že jsem to měla zvládnout líp, nehroutit se, stát nohami pevně na zemi a hlavně nebrečet, protože jsem teď už dospělá a život je komplikovaný. 
Pravda je taková, že nejsem v pořádku. Na začátku ledna jsem se zhroutila. Stala se mi velká rána, která mnou otřásla a doteď nevím, jak si s ní poradit. Nečekala jsem jí a nebyla jsem na ní připravená. Byla jsem paralyzována strachem, nešlo už jen o tu jednu věc, ale o celý koloběh, který by se mohl rozběhnout a který bych já neudýchala. Začala jsem opět slýchávat moji neoblíbenou větu, že jsem silná. Vím, že jsem, ale ne tak, jak to na první pohled vypadá. Na povrchu můžu působit, že to zvládám, že nad tím mávnu rukou a nenechávám se tím položit. Nerada ukazuju slabost, protože ta  vede k otázkám, na které nejsem připravená. Uvnitř ale panikařím, nejsem tam a pak jsem tam až moc.

Hledala jsem zkratky, abych se cítila lépe.

Zdroj

Dávala jsem si čas, pozorovala jsem se, jak reaguju, jak se cítím, co se se mnou děje. Měsíc, dva, čtvrt roku... Moje cesta pokračovala na terapie, do prostoru, který je jen můj a kde svoje myšlenky vkládám do slov. Přála bych si, aby k psychické pohodě vedla kratší cesta, ale zkratky k rychlejšímu cíli nevedou.
A tak se snažím každý jeden den, aby bolest byla menší a já šťastnější a spokojenější. Už teď vím, že to bude běh na dlouhou trať, ale jestli se v průběhu cesty aspoň na chvilku přistihnu, že se jen tak usmívám, bude stát za to. 

Držte se a nebojte si říct o pomoc.

♥