Miluju seberozvojové knihy, problém ale je, že mám tendenci se pro ně nadchnout a přečíst je tak rychle, že mi uniká jejich hodnota. Nemůžu se od nich odtrhnout, nasávám myšlenky jako houba, abych při prvním vyrušení o všechny přišla. A tak mi kolikrát nezůstane nic jiného než jen další zaplněné místo v knihovničce. Život si beze změny plyne dál a já šahám po další rozvojové knížce s domněním, že právě ta mě spasí. A přitom by stačilo poslechnout aspoň jednu radu a číst pomaleji a vědoměji. 
A tak jsem to zkusila.

Moji pozornost si získala knížka Detoxikuj život od Barbory Englischový. Bára je lektorka a koučka s životními zkušenostmi, příjemným hlasem (její Youtube kanál) a především s myšlenkami, které otevírají mysl. 

Odpověď na otázku, proč právě tato kniha by si zasloužila Vaši pozornost, je jednoduchá. Na 150 stránkách najdete vše, co potřebujete k tomu, abyste začali na svět a i na sebe samé nahlížet jinak. Jsou vynechána zbytečná slova navíc, pozornost je zaměřena na gró toho, co nám bere energii a co nás brzdí od plnění našich vizích a snů. Kapitolami se prolíná myšlenka přijetí zodpovědnosti za svůj život. Přijmutí faktu, že ať už se rozhodneme jakkoliv, nebo se zdánlivě nerozhodneme nijak, je to tak jako tak naše zodpovědnost a naše rozhodnutí. Že bychom se měli naučit přestat dávat vinu ostatním a zaměřit se sami na sebe.

Pokud máte už všechny seberozvojové finty v malíku, nejspíš Vám knížka nepřinese nic moc nového. Jestli se ale plácáte v tom, co vlastně dělat či nedělat, po jaké knížce šáhnout, či byste jen chtěli všechny základní rady mít shrnuté na jednom místě, tato knížka bude pro Vás ta pravá. Na knížce především oceňuji, že Bára jde rovnou k věci, nesnaží se nás uchlácholit a vynechává zbytečnou omáčku kolem.

Já za knížku moc děkuji e-shopu Megaknihy.cz, kde si knížku můžete pořídit i vy.
Najdete ji TADY a moc Vám doporučuju se na ní aspoň podívat. 

Čtete podobné typy knížek? Kterou byste mi doporučili?

♥

 Dlouhodobě vím, že jsem na sebe přísná. Znovu mi to došlo před pár dny, kdy jsem začala až bagatelizovat to, co se mi na začátku roku stalo. Čím víc o tom mluvím s různými lidmi, tím víc vnímám život s odstupem, nahlížím pod pokličky a samu sebe stavím do pozice, že jsem reagovala přehnaně. Že jsem to měla zvládnout líp, nehroutit se, stát nohami pevně na zemi a hlavně nebrečet, protože jsem teď už dospělá a život je komplikovaný. 
Pravda je taková, že nejsem v pořádku. Na začátku ledna jsem se zhroutila. Stala se mi velká rána, která mnou otřásla a doteď nevím, jak si s ní poradit. Nečekala jsem jí a nebyla jsem na ní připravená. Byla jsem paralyzována strachem, nešlo už jen o tu jednu věc, ale o celý koloběh, který by se mohl rozběhnout a který bych já neudýchala. Začala jsem opět slýchávat moji neoblíbenou větu, že jsem silná. Vím, že jsem, ale ne tak, jak to na první pohled vypadá. Na povrchu můžu působit, že to zvládám, že nad tím mávnu rukou a nenechávám se tím položit. Nerada ukazuju slabost, protože ta  vede k otázkám, na které nejsem připravená. Uvnitř ale panikařím, nejsem tam a pak jsem tam až moc.

Hledala jsem zkratky, abych se cítila lépe.

Zdroj

Dávala jsem si čas, pozorovala jsem se, jak reaguju, jak se cítím, co se se mnou děje. Měsíc, dva, čtvrt roku... Moje cesta pokračovala na terapie, do prostoru, který je jen můj a kde svoje myšlenky vkládám do slov. Přála bych si, aby k psychické pohodě vedla kratší cesta, ale zkratky k rychlejšímu cíli nevedou.
A tak se snažím každý jeden den, aby bolest byla menší a já šťastnější a spokojenější. Už teď vím, že to bude běh na dlouhou trať, ale jestli se v průběhu cesty aspoň na chvilku přistihnu, že se jen tak usmívám, bude stát za to. 

Držte se a nebojte si říct o pomoc.

♥

 Před pár týdny jsem u holek z ACOS viděla video z Východní Moravy, kde mimo jiné navštívily i ZOO Zlín, kde krmily žirafy. A tak jsem se po dlouhé době nechala zinfluencovat, přála jsem si do ZOO taky zajet a žirafy si nakrmit. Dva dny před mými narozeninami mi přítel přání splnil a užili jsme si nedělní odpoledne v jednom z nejnavštěvovanějších míst na Moravě. 

Prioritou pro mě bylo krmení žiraf, které se během letních prázdnin koná každý den v jedenáct, v jednu a ve tři. Ve vybraný čas si od zaměstnanců můžete za stovku koupit krmení pro žirafy (my dostali čtyři větvičky), pak už stačí jen popojít k žirafě a nechat ji, aby si vzala listy z větví. Moc si nakrmit žirafu z očí do očí je zážitek a i když to bylo rychlý, tak jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost. Navíc je i super, že lidi na vyhlídku k žirafám pouštějí postupně, takže si krmení můžete v klidu užít a žirafu máte sami pro sebe.

ZOO Zlín toho ale nabízí mnohem víc. Překvapila mě možnost pohladit si rejnoky (když přijdete včas, můžete si i koupit krmení a nakrmit si je) a možná trošku nedovoleně jsme si pohladili i tučňáka (a já jsem se mu klasicky jako jediná ze všech těch lidí nelíbila a klovl mě). 
Zklamáním naopak byli sloni, kteří sice mají obrovský venkovní výběh, jen to bohužel znamená i to, že když máte smůlu, budou kdesi za kopcem a vy z nich neuvidíte vůbec nic. Když byste ale měli štěstí, mohli byste vidět první africké slůně narozené v ČR.

A jaké je moje nejoblíbenější zvíře v celé ZOO? 
Samozřejmě surikaty.
Vždycky u jejich výběhu strávím nejvíc času. Kór když je mají ještě vyřezané v nadživotní velikosti a hnedka vedle stánek s tou nejlepší kávou.

Chodíte rádi do ZOO? V jaké se Vám líbilo nejvíc?

♥