A tak se mi svět zase obrátil vzhůru nohama

Právě teď bych potřebovalo návod na to, co dělat, když se Vám svět absolutně zbortí přímo pod Vašima nohama a vy na to vůbec nejste připravení. Viděla jsem to ve filmech, četla v knížkách, googlovala jsem si, co dělat a přesto nevím. Nikdy jsem si nemyslela, že by se něco podobného mohlo stát mně. Já vlastně ani nevěřila, že by se to v reálném životě vůbec dělo.
Zkombinujte si nejhorší noční můru, všechna ta klišé z filmu, kdy zjistíte, že ten, koho milujete není tím, za koho se vydává, všechny ty příběhy z knížek, kdy se z kladných hrdinů stanou záporáci, znásobte si to tisícem a zjistíte, jak se zhruba cítím. Představte si záběr na tu holku, co se dozví pravdu, jak ubrečená leží v posteli a jen se chytá stébélek naděje, aby nemusela přijmout tu hroznou pravdu. 
Ta holka jsem já.
Zklamal mě člověk, ke kterému jsem měla stoprocentní důvěru, se kterým jsem sdílela život, říkala jsem mu všechno a myslela jsem si, že ho znám. S klidným svědomím bych mu řekla před oltářem ano.
A teď jsem o všechno přišla. Strašně moc si přeju, aby tahle noční můra skončila. Aby to nebyla pravda. Aby bylo všechno jako dřív. Ale jsou to jen planá přání, která zmizí v prostoru.
Stébla naděje se lámou a s nimi jsem se zlomila i já. 

Zdroj

 Už jsou to dva týdny, co se mi zbortil svět. Nechci být přehnaně dramatická, nepotřebuji lítost, ani dobré rady. Potřebuji čas, abych to vše nějak zpracovala. Logická a nejspíš i správná reakce by byla sbalit si věci a odejít. Ale problém je, že já to tak necítím. Ještě jsem nedošla do tohoto bodu a ani nevím, jestli někdy vůbec dojdu. Kdybych vztah ukončila, udělala bych to teď pro to, abych udělala „správnou věc", abych mohla všem okolo říct, že je konec, oni mě poplácali po rameni a pochválili mě. Udělala bych to pro to, abych potěšila jiné, ne samu sebe. Abych byla ta hodná holka, která dělá všechno tak, jak má. 

Ale problém je, že už nechci být tou hodnou holkou. Chci se umět postavit sama za sebe, nastavit si hranice a zjistit, co jsem ochotná druhým dovolit a co už ne. Myslela jsem si, že jsem zlomená, ale čím víc času uplynulo, tím víc se probouzí moje vnitřní síla. Hledám si cestu zpátky sama k sobě a přemýšlím, co si z celé této situace můžu vzít já. Co mi chce říct a ukázat. 
O mně, o něm, o ostatních. 
Nejsem připravená dát všemu sbohem.
Nejsem připravená odpustit.
A je to tak v pořádku.
V životě jsou věci, na které se nejde předem připravit. Které se dějí nezávisle na nás. Které nás potkávají, aby nám daly další životní lekci a ukázaly nám, na čem opravdu záleží. A taky to, na čem nemá cenu lpět a čeho nemá smysl se za každou cenu držet.
A možná se mýlím a celé tyhle turbulence jsou úplně o něčem jiném.
Důležité ale je, že my to dokážeme.
Že my to zlé překonáme.
Že my z té postele každé ráno vstaneme, vztyčíme hlavu, nasadíme úsměv a vykročíme světu vstříc s nadějí, že už brzy ten úsměv bude opravdový.

♥