O životních jistotách

 Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by riskoval a rád zkoušel nové věci. Vždycky jsem to ale chtěla umět. Aspoň na chvilku utišit proud myšlenek v mojí hlavě a prostě do toho jít. Jsou lidé, kterým to jde a těm jsem tiše záviděla. V mém případě jsem si musela všechno důkladně promyslet, podívat se na situaci z různých úhlů pohledu, hodiny a hodiny se tím vším probírat a výsledek byl vždy stejný. 
Nejde to.
Nemůžu.
Nemám na to.
Je to moc šílený.
Nemám to promyšlený.
Co když to nevyjde.
A tak zůstávalo všechno stejné a postupně jsem se smiřovala s tím, že i když mám duši dobrodruha, který by do všeho skákal po hlavě, moje já má rádo jistoty. Chce vědět, co bude zítra, jestli bude mít dostatek peněz, spokojenou budoucnost. Bojím se změn a zůstávám raději na místech, kde mi sice není tak úplně dobře, ale aspoň to tam znám a nemusí mě děsit neznámo. Nerada věci měním, protože mě děsí nejistota. To, co by bylo, kdybych něco ukončila a změnila svůj směr.
Mám až panický strach ze zavřených dveří, kterými se nejde vrátit zpátky. 

Zdroj

Od malinka jsem zvyklá, že je běžné si na všechno stěžovat a zůstávat tam, kde nám třeba není tak úplně dobře, ale přeci nikdo na nás nikde nečeká, tak zůstaneme tam, kde jsme. Tohle byl můj vzor, se kterým jsem sice nikdy vnitřně nesouhlasila, ale i tak jsem se podle něj chovala. Možná kvůli těmto větám mám tak ráda jistoty. Ať už jsou jakékoliv. Důvěrně je znám a děsí mě méně než to neznámo, které by nastalo, kdybych je neměla. 
Ale pak tu jsou dva život měnící okamžiky, kdy jsem dokázala hlavu utišit, hodit všechno za sebe a jít do toho po hlavě. Překvapivě mi to do života přineslo samé pozitivní změny a bez nich bych teď nebyla na místě, kde jsem. Tou první událostí bylo, když jsem se rozhodla jít studovat do Brna. Někde uvnitř jsem cítila, že to chci víc než cokoliv jiného. To neznámo sice nahánělo strach, neměla jsem žádný plán B a věděla jsem, že na všechno budu sama daleko od všeho, co znám, ale někde tam uvnitř jsem věděla, že to musím udělat. Podruhé se mi to stalo, když jsem se rozhodla bydlet s přítelem. Vsadila jsem všechno na jednu kartu a věděla jsem, že když to nevyjde, bude to hodně špatný a budu hodně víte kde. Ale přesto nebylo vlastně o čem přemýšlet. 
I přes to, že změny jsou v životě potřeba, pořád mi ztráta jistot nahání obrovský strach. Tak velký, že mě donutí zůstat tam, kde vlastně ani být nechci. 
Vím, že i teď se na jednom takovém místě nacházím. 
A uvnitř mě je opět ten kolotoč myšlenek, který ve výsledku má jasné obrysy, ale život za nimi je tak nejasný, že se bojím. Hodně se bojím. A přitom bych tam moc chtěla nepodepsat pokračování pracovní smlouvy. Jen to v situaci, ve které se s přítelem nacházíme, absolutně není rozumný nápad, ale i tak mám chuť do toho skočit po hlavě a v průběhu se naučit, jak v tom plavat.

Co vy a Vaše jistoty? Držíte se jich, nebo rádi objevujete nové možnosti?

♥