O práci, budoucnosti, toxických lidech a o chuti zase začít něco tvořit.

 V posledních dnech a týdnech mám pocit, že se pořád něco děje. Že je pořád něco, s čím se musím vypořádat, zařídit, udělat, rozhodnout. Bylo toho na mě moc a já jen potřebovala klid, kterého se mi nedostávalo. A tak jsem upadávala do špatných nálad, ze kterých jsem se dlouho nedokázala plně dostat.
Tak nějak jsem asi celou dobu věděla, co potřebuji. Klid, vrátit se k tomu, co mě baví, začít chodit dřív spát, přestat jíst nezdravé věci a naopak zařadit do svého jídelníčku ty zdravější. Ale i když jsem tohle všechno věděla, nechtělo se mi. A to je asi ten problém. Stalo se spoustu věcí, které ze mě vysávaly energii a pak jsem ji neměla na nic jiného.
Nevím, jak se mi podařilo se do toho všeho zase zamotat.

Asi začnu prací, ve které jsem se nakonec rozhodla zůstat. Bohužel neustále svádím vnitřní boj s tím, jak to tam funguje a jaké jsou vztahy. Došlo to tak daleko, že jsem se jednoho dne v práci rozplakala a věci se daly do pohybu. Tento týden si mě zavolali vedoucí, absolvovala jsem více než hodinový rozhovor, ze kterého doteď nemám nejlepší pocit, nicméně výsledek je takový, že jsem se přestěhovala do jiné kanceláře a mimo té práce, co už teď dělám, budu mít na starost ještě jinou agendu. Pro mě to je vítězství, jinak bych odešla, což vedoucí nechtějí. Upřímně můžu říct, že mi tam z toho jde často hlava kolem a nejspíš to ani nikdy pořádně nepochopím, ale nejlepší řešení je asi ty věci vypouštět, dělat to, co mám a zbytek času se tím netrápit. Což je něco, co se budu muset naučit.
Do tohoto pracovního chaosu jsem řešila ještě chaos osobní. Přítel bohužel neudělal dost důležitou zkoušku, a tak místo státnic řešíme, co teď. Nic moc situace, která mě štve a mrzí zároveň. Ničí mě ta nejistota, kdy fakt nevím, co s ním a s námi bude. Jestli to nějak zvládneme finančně, když by ještě rok studoval, nebo co bude, když mu neschválí jeho žádost o prodloužení studia a ze školy ho vyhodí. Hodně jsem z celé této situace špatná, protože vím, že na to má, jen těch nešťastných okolností bylo až moc.
A do třetice všeho špatného už několik měsíců řeším spor s jednou mojí -teď už naštěstí- bývalou kamarádkou. Nikdy jsem plně nechápala pojem toxické přátelství, měla jsem pocit, že přeci by se člověk nepřátelil s někým, kdo by ho jen vysával a nic mu nepřinášel. A pak mi pomalu začalo docházet, že jednoho takového toxického člověka ve svém nejbližším okolí mám. Všechno to, co se stalo a co mi napsala, mi ublížilo mnohem víc, než jsem komukoliv přiznala. Pak už ale překročila hranu, snažila se mě urazit čímkoliv, čím jsem se jí kdy svěřila a nevím, jestli mi někdy někdo tak moc ublížil. Je to fakt zvláštní, jak se lidé dokáží změnit. Máte pocit, že toho člověka znáte a čas vás zas a znovu přesvědčí, že tomu tak není a že si nikdy nemůže tím druhým člověkem být jistí. 
Tento týden jsem už ale cítila, jak se ve mně opět probouzí moje vnitřní síla. Ta, co mi říká, abych více poslouchala sama sebe, více odpočívala a trávila čas tak, jak chci já, trávila více času o samotě a našla si čas na to, co mě baví. Abych si dělala radosti a abych si zas začala tvořit ten svůj svět. Zároveň potřebuji, aby se některé věci změnily a potřebuji to tak moc, že si je klidně vydupu. 

Ale hlavně vím, že se nechci zas zamotat do myšlenek ve svojí hlavě. 
Všechno je pro teď v pořádku a všechno je tak, jak má pro teď být.

Co děláte pro to, abyste se nezamotávali do svých myšlenek?

♥