O náročném týdnu a o tom, co je důležité

 Občas má pocit, že se svým životem hrajeme hru o to, kdo z nás dvou víc vydrží, zvládne a překoná. Jako kdyby nám nedocházelo, že jsme jedno, že to není já a život, ale my. A že tak jako tak nemáme šanci vyhrát.
Celkově mám pocit, že těch vnitřních rozporů bylo až moc. Že mám až moc velkou tendenci o věcech přemýšlet, hodnotit, dávat jim nálepky a skládat do škatulek. A pak přijde týden, jako byl ten, co dnešním dnem končí, a který mi ukáže, že ať se budu snažit, jak se budu snažit, tak si stejně nic nenaplánuju do posledního puntíku a nakonec je jen důležité se z toho nepos*at a stát na vlastních nohou.

Zdroj

V pondělí jsem po kratší nemocenské šla do práce a nenapadlo by mě, že už z ní sama po svých neodejdu. Moje první návštěva sanitky, kde mě přes hodinu dávali dohromady. V momentech, kdy jsem vnímala a věděla jsem, co se děje, jsem měla obrovský strach. V podvědomí jsem věděla, že to bude v pořádku, že jsem zkolabovala z horka a nedýchatelného vzduchu, ale ve sféře vědomí se objevil až panický strach z toho, že mě odvezou do nemocnice, ze které se už nedostanu ven tak, jak se to stalo mým babičkám. Nevěděla jsem, že v sobě tenhle obrovský strach mám a i proto jsem odmítla převoz do nemocnice. Naštěstí jsem v pořádku a celkem pevně se držím na svých nohách, ale byl to pro mě tak děsivý zážitek, že si z něj odnáším pár šrámů.
Pár šrámů si z tohoto týdne odnáší i náš pejsek, který mi připravil pár bezesných nocí. Bohužel jí bylo několik dní špatně, a tak skončila u veterináře, kde jí dali injekci a antibiotika. Měla jsem a pořád mám o ni velký strach, ta bezmoc, že jí nemůžu nijak pomoc, je těžká. 
Jako bonus jsem začala tento týden pracovat sama. Místo tří měsíců zaškolování jsem měla jen dva a najednou už pracuju sama za sebe. Pracuju na úřadu a kontakt s lidmi je mojí každodenní náplní. Nejen u prvního člověka, který šel za mnou, jsem byla neskutečně vyklepaná a vystresovaná. Najednou jsem měla pocit, že toho víc nevím, než vím a úplně ve všem jsem tápala, což vám zrovna na sebevědomí nepřidá. Ale nějakým způsobem jsem se ze všeho vymotala, přežila jsem a doufám, že to tak bude pokračovat i dál.
A konečně přišel víkend. Ten víkend, kterého jsem se už přes rok bála. V městské čtvrti, ve které bydlím, se konaly hody, jejichž aktivní součástí je i můj přítel. Jelikož k hodům, krojům, lidové hudbě a ani k tancům nemám žádný vztah, bylo pro mě zvláštní to vidět, snažit se podpořit přítele a přitom nedávat moc najevo, jak moc mi to celé přijde zvláštní a vlastně i padlé na hlavu, že se něco podobného koná mezi paneláky. Jediné, k čemu z toho mám vztah, je víno, ale v horku jste rádi, že vypijete deci a zůstanete stát na nohou. A tak jsem se snažila, tak moc, že jsem odcházela se slzami v očích a s pocitem, že tam nepatřím. Zas a znovu na mě dolehlo to, že nejsem z Brna, že tu moc známých nemám a sledovat přítele, jak se baví, popíjí, se všemi se zná a je spokojený, bylo pro mě hodně těžké. Ne, že bych chtěla, aby to nedělal, jen jsem se cítila hodně sama a v kombinaci s pocitem, že tam nepatřím, byla na mě celá situace až moc. Vlastně mě přepadla i závist a touha zapadnout. Zároveň jsem ale slyšela i můj vnitřní hlas, který mi říkal, že tohle nejsem já a není to prostředí, ve kterém bych se cítila sama sebou. 

♥

A tak jsem se všemi těmito pocity snažila nějak vypořádat. A v průběhu toho vypořádávání se, se mi pomalu otevíraly oči a já byla v šoku. Byla jsem hrozně moc překvapená, jak mě kolegyně v práci podržely, jak mi pomohly, jakou o mě měly starost a jak moc hodné na mě jsou. Jsem za to neskutečně vděčná a hned se mi do té práce chodí s lepším pocitem. Vděčná jsem i za svého přítele, který v dešti na mě celou dobu čekal před sanitkou, nepanikařil a byl se mnou. Došlo mi, že je vlastně úplně jedno, že mi ještě ten můj pokojík nevymaloval, knihovničku nesestavil a školu si prodlužuje o další rok, hlavně, že je na mě takový, jaký je. Že nezáleží na tom, kolik lidí kolem sebe máte, ale na tom, jestli jim můžete věřit a důvěřovat. A že spousta věcí, o kterých si myslíme, že jsou důležité, vlastně vůbec důležité nejsou.

♥

P.S. Tento týden byl tak náročný, že už mi přišel parfém, tři knížky, na cestě mám novou sukni a nejspíš ještě dneska skončí v nákupním košíku dvě kuchařky.
P.P.S. Až půjdete příště na úřad, zkuste být o kapku víc milejší.
P.P.P.S. Je úplně jedno, jaký chaos vládne u vás doma a že ještě ve tři odpoledne nemáte uvařený oběd. 
P.P.P.P.S. Zdraví je to nejdůležitější. Fyzické i psychické.
P.P.P.P.P.S. Už bych vážně ocenila trochu klidu.