První tři pracovní týdny

 Pomalu si už ani nepamatuju, jaké to je si sednout k blogu a začít psát článek. V posledních týdnech sice články vycházely, ale byly to články, které byly předepsané a maximálně jsem něco málo do nich doplnila. Navíc se mi notebook z opravny vrátil teprve minulý týden, po více než měsíci a půl. Za ty týdny jsem si i úplně odvykla trávit čas na počítači a tak mě ani nelákalo na něm být. 
Co je u mě ale největší novinkou je, že už tři týdny chodím do práce. Do mojí první full time práce a je pro mě celkem masakr si navyknout na nový režim, přeci jen kolem páté ráno jsem naposledy vstávala na střední, což už je šest let. A tak si postupně zvykám a snažím se najít nějaký svůj systém jak fungovat a stíhat během dne více věcí. 
Myslím, že teď už se mi to celkem daří, ale zpět na začátek.

První den do práce jsem šla úplně rozklepaná, hrozně jsem se bála a netušila jsem, co vlastně čekat a co  vlastně budu dělat. První a druhý den byla naprostá katastrofa, až tak velká, že jsem se v úterý zhroutila a byla jsem odhodlaná tam už nikdy nejít. Ty první dva dny jsem seděla jen na "svojí židli", nikdo se mi nevěnoval a já si připadala úplně příšerně. Zmatená, ztracená a nešťastná. Když jsem se uklidnila, rozhodla jsem se, že vydržím do pátku a pak se uvidí, co bude dál. Ve středu jsem se začala zaučovat a najednou se věci začaly obracet k lepšímu. Moje "zaškolitelka" je naprosto skvělá, milá, hodná a myslím, že jsme si fakt sedly. Z počátku mi jednotlivé úkony přišly hrozně zmatečné, absolutně jsem netušila, co dělám a jen jsem se snažila věřit tomu, že ze začátku se mi toho bude zdát hodně, ale pak už to bude dobrý. 
Co je pro mě výzva je i to, že pracuji s lidmi v přímém kontaktu. V kombinaci s tím, že jsem introvert, který občas má problém si dojít koupit i housky do pekárny, komunikace nejen s cizími lidmi nikdy nebyla moje silná stránka a navíc mluvit s lidmi tak, že vím, co dělám, je pro mě velká výzva.
Často přemýšlím i nad tím, jestli je tohle ta práce, kvůli které jsem tak dlouho studovala. Upřímně na to, co teď dělám, bych ani titul nepotřebovala a napadalo mě, jestli mám tohle zapotřebí a jestli jsem neměla ještě počkat. Hodně jsem nad tím přemýšlela a postupně mi došlo, že mi ta práce teď může více přinést než vzít. Jsem ráda, že nějakou práci vůbec mám, že jsem tam byla přijata i bez předchozích pracovních zkušeností a že mi dali tu šanci. Je fajn, že díky této práci se otrkám, naučím se komunikovat s lidmi/zákazníky, získám praxi a aspoň něco si vydělám. Sice nevydělávám nějakou závratnou částku, ale vím, že moje měsíční náklady mi to pokryje a ještě něco mi zbyde. Navíc je skvělý pocit mít jistotu práce a peněz a jelikož pracuji ve státní správě, myslím si, že v dnešní době ta jistota zaměstnání v tomto sektoru je asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Teď už mám za sebou tři týdny a myslím, že se to stále zlepšuje. Na práci jsem si zvykla, některé úkony už zvládám sama, každodenní kontakt s lidmi není tak hrozný, vlastně jsem za něj i ráda. Co mi strašně moc vyhovuje je to, že dodělám úkon, podám dokumenty člověku na druhé straně a tím to pro mě končí. Vyjdu z práce a mám naprosto čistou hlavu. Nepřemýšlím nad tím, jestli jsem něco neudělala špatně, jestli jsem všechno stihla a co mě čeká zítra. Úplný klid. Je to sice zodpovědná práce a musím si být jistá, že v momentě, kdy se se zákazníkem loučím, má všechno v pořádku, ale pak nic. Upřímně je to pro mě až zázrak, že to ta moje hlava neřeší a mám pocit, že to je jen další důkaz toho, že pro teď mám v práci zůstat.

Vlastně jsem tak nějak v šoku, co se všechno za tak krátkou dobu změnilo. Přijde mi to až neuvěřitelný, že se všechny ty věcí děly a dějí tak nějak přirozeně, samy.  Ale o tom třeba zas v jiném článku. 

Budu moc ráda, když mi do komentářů dáte vědět o Vašich prvních opravdových pracovních zkušenostech. 

♥