Ing.

 Druhého února byl ten den, kdy se před mým jménem místo Bc. objevilo Ing.
A já pořád nevím, jak se vlastně cítím. 
Je to pro mě neskutečný klid na duši, že školu mám definitivně za sebou. Úleva a radost je obrovská. 
Jen ve mně převládá pocit zvláštní prázdnoty. Přeci jen žákyní a studentkou jsem byla osmnáct a půl let a do jisté míry to určovalo to, kým jsem. Jsem student, chodím do školy, musím se učit, psát seminárky, testy a skládat zkoušky. A i když jsem se snažila, aby mě to nedefinovalo, byla to vlastně nálepka, za kterou jsem se mohla schovat. A najednou jsem o to přišla. Zvláštní pocit. Ve všem tom stresování a představování si katastrofických scénářů toho, co bude, když to neudělám, jsem se zapomněla připravit na to, co by mohlo být, kdybych to zvládla.

Já jsem totiž tomu vůbec nevěřila, maličko se to změnilo teprve poté, co jsem došla rozklepaná do školy. Téma mojí diplomové práce bylo hodně obsáhlé a komplikované, komunikace s vedoucím vázla a nezbylo mi nic jiného, než si práci napsat sama. Doteď považuju za zázrak, že jsem práci dala dohromady a napsala. Bohužel jsem to schytala v posudku od oponenta, kdy mi vyčítal převážně ty věci, na které mě měl upozornit vedoucí, kdyby práci četl. Zároveň mi vyčítal i věci, ve kterých jsem byla úplně nevinně. K mojí smůle posudek vedoucího nejspíš vycházel z posudku od oponenta a to už jsem byla spíš naštvaná než smutná. 

Teprve až při samotné obhajobě mi vedoucí oznámil, jakou měl představu o práci a dost jsem se zamotala i v jeho otázkách, kdy už jsem pak ani nevěděla, jak se vlastně jmenuju a o čem jsem psala. Naštěstí mě zbytek komise podržel a já to nějak ustála.
Bylo to zvláštní, ale snažila jsem se soustředit na to, že jsem tu práci sama poctivě napsala a že tohle je ten poslední krok, který musím a chci zvládnout. A že už jsem zvládla mnohem horší věci.
A tak to nakonec bylo úspěšně za mnou a je ze mě ta inženýrka. Jen se tak ani necítím. Nemám pocit, že už jsem tak stará, abych jí byla. Ale je to tak. A až mi připraví diplom k vyzvednutí, kapitola vysoké školy pro mě bude uzavřená. 

A zbývá vyřešit, co se zbytkem života.

Logické kroky mi jsou jasné, aktualizovat životopis, hledat si práci, zvládnout pohovory a doufat, že na konci této cesty ze mě bude zaměstnanec. 
Tak mi držte palce, ať i tento další životní krok zvládnu.

Zatím jsem si zařídila konečně Netflix (díky, Terez!) a začala objevovat jeho zákoutí. Což hádám, že takhle podobně začíná spoustu příběhů toho pravého dospěláckého života.

A co vy? Máte už za sebou studentská léta? Jaký byl pro Vás přechod do dospěláckého života?

♥