Karanténa číslo 2 aneb chaos na druhou.

 Asi jako většina z Vás trávím i já většinu času doma. Vlastně by se zdálo, že by všechno mohlo být v pořádku. Mám čas psát diplomku, mám spoustu času na generální úklid, na zkoušení nových receptů, na blog a na hledání práce.
Realita mých dní je ale poněkud jiná. 
Abych byla upřímná, tak mám pocit, že se plácám od ničeho k ničemu. Trvá mi klidně celý den, než se k něčemu dokopu, a tak i ta nejjednodušší činnost, kterou bych běžně měla hotovou během pár minut, mi zabere klidně i několik hodin. 
Nedostatek energie, chuti cokoliv dělat a koncentrace dokončit něco do konce. 
Nic moc. 

Vracím se v myšlenkách k jaru, kdy jsme byli v podobné situaci, jen s tím rozdílem, že nás čekali slunečné dny a s tou myšlenkou se s celou situací smiřovalo lépe. Teď je to jiné, ale s klidným svědomím bych mohla sem jen vložit článek z dubna. Vypadá to, že něco přeci jen zůstává stejné. 

Chaos.

Tam venku, tam za hranicemi, tam uvnitř mě.
Vlastně ani neodkážu určit, jestli jsem, nebo nejsem OK. 

Řekla bych, že jsem. Dokud nedostanu záchvat úzkosti z toho, že musím psát diplomku. Dokud neotevřu blogger a necítím tu prázdnotu, kdy nevím, co vlastně napsat. Dokud opět nezačnu hypnotizovat mobil a čekat, kdy mi mamka zavolá, jak jí dneska je. Dokud si nechci na sebe vzít ty rifle, co jsem si koupila tři měsíce zpátky a nezjistím, že jsem opět přibrala. A dokud mě opět nepřemůžou vzpomínky na babičku a já nezačnu zas a znovu plakat nad tím, co se stalo. 

A tak se snažím každý jeden den udělat přesně to, na co se cítím a na co mám energii. Snažím se víc usmívat než mračit. Nakupuji vánoční dárky on-line a mám ze sebe neskutečnou radost, že jsem se konečně po těch několika letech poučila a nenechávám dárky na poslední chvíli. Venčím Dixinku a užívám si, že se mi splnilo moje dlouholeté přání mít pejska. Zkoušíme s přítelem nové recepty a radujeme se, že se zatím všechno dalo jíst. Snažím se dát tím mým dnům nějaký řád, aby se nestávalo, že odpoledne sedím u stolu, koukám do zdi a jsem na sebe naštvaná, že jsem opět nic nestihla. 

Zdroj

Myslím si, že tyhle časy jsou těžké pro každého z nás. I když nejspíš pro každého jinak. A tak nám všem přeju, abychom to ve zdraví zvládli a neztráceli naději, že bude líp.

Budu moc ráda, když mi do komentářů dáte vědět, jak celé tohle období zvládáte vy.
Držme se.

♥