Bojovnice za lásku | Glennon Doyle

Miluji, že díky spolupráci s Megaknihami můžu objevovat knížky, ke kterým bych se jinak nejspíš nedostala.
Ne jinak je tomu i v případě novinky od nakladatelství Ocelot - autobiografického románu Bojovnice za lásku od Glennon Doyle.

♥

Bojovnice za lásku je srdceryvná a inspirující autobiografie, která sděluje, že všichni jsme rození bojovníci: silní, stateční, schopní unést tíhu naší bolesti a že láska existuje pro nás všechny. Příběh Bojovnice za lásku je určený pro ty, kteří touží po hlubších a pravdivějších vztazích, a také po bohatším a autentičtějším životě.

♥

Nejradši bych jen napsala, že knížka je skvělá, inspirující a měli byste si ji přečíst. Ale chápu, že něco podobného se dá říct o spoustě knížek a vlastně ani mě by nenalákalo si knížku s takovýmto popisem přečíst. V případě Bojovnice za lásku by to ale byla rozhodně škoda. Podle názvu by se mohlo zdát, že se bude jednat o nějaký naivní román, ve kterém se hlavní hrdinka bude snažit najít tu pravou lásku. Do jisté míry to pravdou je, Glennon lásku hledá. Ke své rodině, přátelům, muži, dětem.. Ale celou dobu ji uniká, že ji chybí láska k sobě samé, ke svému tělu. A tak samu sebe ničí bulimií a alkoholem jen, aby utišila něco v sobě. Aby naplnila představu toho, jak by měla jako žena vypadat a jak by se měla jako žena chovat. Už jako malá usoudila, že je s ní něco špatně, že nenaplňuje představu o správné dívce.

"Bolest nás rozštěpí vedví. Když někdo trpí a přitom říká: "Nic mi není, cítím se dobře," není to proto, že by mu opravdu bylo dobře, ale jeho vnitřní já říká tomu vnějšímu, aby to ujištění vyslovilo. Někdy se člověk dokonce přeřekne a ujede mu: "Nám je dobře." Ostatní si domyslí, že tím míní sebe a svoji rodinu, ale není to tak. Mluví o obou svých já: o svém zraněném já a o svém vyslanci, o tom, který je vhodný pro zraky veřejnosti. Bolest promění jednu ženu ve dvě, aby měla s kým chodit, s kým sedět ve tmě, když všichni ostatní odejdou. Nejsem sama. Mám své zraněné já, ale také mám svoji vyslankyni. Ta bude pokračovat dál jakoby nic."

(s. 122-123)

Pro mě byla knížka inspirující v tom, že je v pohodě si hledat svoje místo v životě i v dospělosti. Že je v pořádku dělat chyby a nevědět, co dál. A že je v pohodě si říct o pomoc. A že nic není ideální, ale stojí za to poslouchat svoje vnitřní pocity, následovat je a nesmířit se s něčím jen proto, že máte pocit, že jako hodná žena byste měla držet jazyk za zuby.
Možná i tím, že se jedná o autobiografii, vtáhla mě do sebe knížka více, než kdyby se jednalo o smyšlený příběh. Sama jsem se sice s jejím příběhem nemohla tak úplně ztotožnit, ale věřím, že spousta žen ano a doufám, že právě k nim se knížka dostane.

Protože i přes to všechno, co se nám v životě stane, je možná to nejlepší řešení udělat jen další správný krok.