Poslední týdny jsem si dala od blogování neplánovanou pauzu. Nejspíš jsem potřebovala zpracovat to, co se děje v reálném světě a na ten online už mi nezbývala energie. Ale aspoň jsem si díky tomu uvědomila, že mi blog chybí a že to je moje součást, která mě dělá šťastnou a bez které už nejsem kompletní. Už nějakou chvilku jsem nepřidala článek s mými oblíbenostmi, a proto je nejvyšší to změnit! 

Folklore | Taylor Swift 

Od té doby co Taylor vyšlo neočekávaně album Folklore, nemůžu ho přestat poslouchat. Na desce ukazuje Taylor samu sebe zas v jiném světle, přirozenějším. Čistota provází celé album a kord do nadcházejícího melancholického počasí bude ideální.

 Ještě, než dle kalendáře začalo oficiálně léto, bylo nám všem jasné, že tohle léto bude jiné.
Nejisté.

Já jsem věděla, že toto léto bude pro mě jiné i z mnoha jiných důvodů. Poprvé za moje vysokoškolská studia jsem se rozhodla držet si kolej i přes léto, moc jsou doufala, že si najdu na léto praxi, abych i tuto školní povinnost splnila a věděla jsem, že oproti minulým létům, kdy jsem v podstatě neměla co na práci, bude tohle léto pořádný kolotoč. 
Když jsem naposledy psala o koleji, byla jsem plná optimismu, jaké jsem měla na spolubydlící ve trojlůžáku štěstí a jak doufám, že od konce července tam budeme jen ve dvou. Ke konci července se nastěhovala slovena a začalo pro mě peklo, které vyústilo v to, že už jsme se ani nepozdravily a psaly si vzkazy. Respektive už těch maličkostí bylo na mě moc a když jsem přišla na kolej a uviděla opět otevřené dveře dokořán, což znamenalo, že slovena odešla pryč a ani se nenamáhala zamknout dveře, naštvaně jsem jí napsala vzkaz, jestli by mohla alespoň zamykat dveře. A její odpověď byla dost hnusná. 
I proto jsem se nemohla dočkat toho, až za sebou na koleji zabouchnu dveře a odstěhuju se z nich pryč. Což je novinka, o které jsem psala v jednom z předešlých článků.. 
Nevěděla jsem ale, že mi poslední kolejní dny zpříjemní ještě COVID-19.
Už dlouho jsem se tak moc nevyděsila, jako když jsem v neděli večer došla na kolej a všude visely cedulky, že na koleji je pozitivně testovaný a nemáme v pondělí opouštět své pokoje. Karanténa. Naštěstí jen jednodenní, jelikož pozitivně testovaný nebyl přímo student a naštěstí se nákaza objevila ve druhém bloku, než jsem bydlela já. V den mého odhlášení z koleje se pozitivní test objevil i přímo v budově, kde jsem bydlela já. Měla jsem pocit, jako kdyby nastala apokalypsa. Přesně taková atmosféra na koleji byla. A já byla šťastná, že jsem se stihla ještě odstěhovat, protože ta nejistota tam byla šílená a oficiální informace téměř nulové. 

Ale naštěstí kolej byla v podstatě jediná negativní věc tohoto léta. Kromě toho že léto uteklo hrozně rychle a v podstatě jsem ani nezaznamenala, že nějaké je. A že mi na konci srpna vyndali moudrák a pár dní jsem přežívala jen díky práškům proti bolesti. 

V polovině července jsem začala chodit na praxi na Krajském úřadu Jihomoravského kraje. Jsem strašně šťastná, že mám možnost pracovat právě tam a upřímně mi bude líto, až mi na konci září skončí. 
Červenec je také měsícem mých narozenin. Ale nejen mých, slavila je i moje kamarádka piknikem v Praze.

Červenec se ale také nesl ve znamení příprav svatby mojí kamarádky Elišky. 

Samotná svatba byla kouzelná, pohádková a naprosto dokonalá a perfektní ♥. A já jsem strašně moc ráda, že jsem u toho mohla být, navíc jako družička, což byla pro mě obrovská pocta. A jako bonus jsem i chytla kytku. Ještě k tomu to byl první víkend, který jsme s přítelem strávili jen spolu.

Srpen mi utekl ještě rychleji jak červenec. Drtivou většinu času jsem trávila na úřadu a ve zbytku jsem se snažila nějak fungovat. Jedním z nejlepších zážitků bylo, že za mnou do Brna konečně přijela moje kamarádka Miluška, se kterou jsme si užily prodloužený víkend a bylo to naprosto skvělý. Vzápětí ji vystřídala Růža a já jsem moc ráda, že jsem holky viděla. A pak už následovala jen pondělní karanténa, praxe, balení a stěhování.

A přišlo září spolu s vyndaným moudrákem a týdnem v bolestech. Ale jsem ráda, že je konečně venku a už zbývají jen dva.
Ale zároveň jsem si splnila i můj dlouholetý sen. Mám tetování. Konečně. A rozhodně není ani poslední. A pokud by Vás zajímalo, co právě středník pro mě znamená, něco málo jsem o tom napsala na mém Instagramu.

Ale nemůžu nevěnovat aspoň jeden odstavec mému příteli, díky kterému toto léto bylo nezapomenutelné a díky kterému jsem objevila spoustu krás (nejen) v okolí Brna. A nemůžu se dočkat, co nám společný život ještě přinese.

A jaké léto jste měli vy?

♥

 Miluji, že díky spolupráci s Megaknihami můžu objevovat knížky, ke kterým bych se jinak nejspíš nedostala. 
Ne jinak je tomu i v případě novinky od nakladatelství Ocelot - autobiografického románu Bojovnice za lásku od Glennon Doyle.

♥

Bojovnice za lásku je srdceryvná a inspirující autobiografie, která sděluje, že všichni jsme rození bojovníci: silní, stateční, schopní unést tíhu naší bolesti a že láska existuje pro nás všechny. Příběh Bojovnice za lásku je určený pro ty, kteří touží po hlubších a pravdivějších vztazích, a také po bohatším a autentičtějším životě.

♥

Nejradši bych jen napsala, že knížka je skvělá, inspirující a měli byste si ji přečíst. Ale chápu, že něco podobného se dá říct o spoustě knížek a vlastně ani mě by nenalákalo si knížku s takovýmto popisem přečíst. V případě Bojovnice za lásku by to ale byla rozhodně škoda. Podle názvu by se mohlo zdát, že se bude jednat o nějaký naivní román, ve kterém se hlavní hrdinka bude snažit najít tu pravou lásku. Do jisté míry to pravdou je, Glennon lásku hledá. Ke své rodině, přátelům, muži, dětem.. Ale celou dobu ji uniká, že ji chybí láska k sobě samé, ke svému tělu. A tak samu sebe ničí bulimií a alkoholem jen, aby utišila něco v sobě. Aby naplnila představu toho, jak by měla jako žena vypadat a jak by se měla jako žena chovat. Už jako malá usoudila, že je s ní něco špatně, že nenaplňuje představu o správné dívce.

"Bolest nás rozštěpí vedví. Když někdo trpí a přitom říká: "Nic mi není, cítím se dobře," není to proto, že by mu opravdu bylo dobře, ale jeho vnitřní já říká tomu vnějšímu, aby to ujištění vyslovilo. Někdy se člověk dokonce přeřekne a ujede mu: "Nám je dobře." Ostatní si domyslí, že tím míní sebe a svoji rodinu, ale není to tak. Mluví o obou svých já: o svém zraněném já a o svém vyslanci, o tom, který je vhodný pro zraky veřejnosti. Bolest promění jednu ženu ve dvě, aby měla s kým chodit, s kým sedět ve tmě, když všichni ostatní odejdou.  Nejsem sama. Mám své zraněné já, ale také mám svoji vyslankyni. Ta bude pokračovat dál jakoby nic."