Už ani nespočítám, kolikrát jsem si během léta řekla, že těch změn a novinek už bylo dost a přála bych si, aby aspoň něco zůstalo chvilku tak, jak je. Po velmi hektickém červenci jsem se těšila na srpen, že si konečně odpočinu a možná i postřehnu, že je nějaké léto. Zároveň jsem doufala, že ustane moje panikaření o tom, že mi je pětadvacet, že pokud vše dobře půjde, za půl roku dokončím vysokou, budu se muset vystěhovat z koleje a najít si vlastní bydlení, najít si práci a postavit se na vlastní nohy. 

Říkala jsem si, že půl roku je strašně krátká doba. 

Ale to jsem nevěděla, že už na konci srpna si sbalím věci, zabouchnu za sebou dveře na koleji a budu bydlet ve vlastním. Tedy ne tak úplně ve vlastním, ale že se nastěhuji ke svému příteli.

Šílenost. Já vím. 

Ale celý tento poslední půlrok byl šílený. V dobrém slova smyslu. Absolutně nechápu, co všechno se během posledních měsíců stalo.  Asi opravdu platí ty fráze, že to přijde, až to budete nejmíň čekat a že všechno přijde v ten správný čas. 
Vůbec jsem si nedovedla představit, že bych někdy bydlela se svým přítelem. Říkala jsem si, že kdyby to někdy přišlo, tak by to bylo po pár letech randění, musela bych si to pořádně promyslet a měla jsem pocit, že by to byla obrovská změna, která nemůže přijít jen tak.
A pak to přišlo. Z ničeho nic.
Můj kluk už měl skoro od začátku narážky na to, že bychom mohli spolu bydlet, jelikož já jsem bydlela v Brně na koleji a on měl byt sám pro sebe. Vždy jsem to brala jen ze srandy a nebrala jsem to vážně. Pak ale nastal problém s přechodem z letního ubytování na klasické ubytování a nabídl mi, že než bych se nastěhovala na svoji normální kolej, můžu si nechat věci pár dní u něj. A že bych si je tam vlastně mohla nechat natrvalo. 
Říkala jsem mu, že si z toho bude dělat tak dlouho srandu, až to začnu brát vážně a bude se divit.
A on to vážně myslela.
A já se k němu nastěhovala.

V podstatě ani nebylo o čem moc přemýšlet, nepanikařila jsem, neměla jsem v hlavě tisíce myšlenek a váhala jsem jen chvilku. Nastěhovat se k němu mi přišlo správné, přirozené, že to tak má být.

Vím, že je to ten, se kterým chci být.

A nejsem naivní, nemám růžové brýle, vím, že to nebude jednoduché. Je tolik věcí, co se může pokazit. Ale věřím, že to společně zvládneme. Pro mě to ale znamená, že následující půlrok bude pěkně náročný. Dokončování školy, psaní diplomky, hledání si brigády/práce, abych měla na nájem, energie a další věci potřebné k životu. Beru to i jako krok k tomu, abych se osamostatnila a vím, že po rodičích už nebudu chtít ani korunu. Doteď mi totiž platili kolej a dostávala jsem od nich i peníze na jízdní a jídlo. Teď ale cítím, že potřebuji a chci, aby to skončilo a já se osamostatnila i finančně. A vím, že to bude těžké a nejspíš to ani není to nejlepší načasování, ale cítím, že je to tak správné. 
A že to přišlo v ten správný čas.

A tak se to stalo. 

Je ze mě Brňačka. 

♥