O tom, jak rychle se všechno mění

Mám pocit, že poslední dny kolem mě jen sprintují a já nestíhám vůbec nic.
A mám pocit, že to není jen pocit.
Na jednu stranu je to fajn, konečně mám pocit, že žiji a že jen tak nepřežívám. Z různých důvodů, o kterých se mi psát nechce, moje poslední dvě léta nebyla nic moc. Bála jsem se, že toto léto bude podobné. Nechci to zakřiknout, ale zatím to vypadá, že bude úplně jiné.

Zdroj

V tomto článku jsem psala o svých strašácích.
Na jinou kolej jsem už pár dní přestěhovaná a zatím to vypadá, že jsem na spolubydlící měla až neuvěřitelné štěstí. Jediné, z čeho jsem za začátku byla hodně rozpačitá bylo to, že už se znaly a tím pádem jsem si tam připadala navíc jako takový vetřelec. Ale myslím, že už si to nějak sedlo, navíc jedna z nich se za dva týdny vystěhuje a budeme tam tak snad jen ve dvou.
Už za dva dny nastupuji na praxi. Doteď jsem se nevzpamatovala z toho, jak se to najednou seběhlo tak moc rychle. Ještě před pár dny jsem neměla vůbec nic a najednou už budu začínat. Navíc na místě, o kterém jsem jen snila a nikdy by mě nenapadlo, že si tam jednou vyzkouším pracovat. A i když mám strach, tak jsem spíš jen nadšená, že už to snad vyjde a že to bude znamenat další splněný krok k mému cíli - k dokončení studia.
A s dokončením studia souvisí i diplomka. Konečně se mi podařilo domluvit se s vedoucím a měli jsme online meeting. Po té, co jsem se od něj dozvěděla, že vlastně zkoumám novou oblast, kterou se ještě nikdo v ČR nezabýval, o které on sám toho moc neví a že je tedy vlastně na mně, abych si našla zdroje a zpracovala to, myslela jsem, že končím. Ale to, co už mám, není tak špatné, vlastně je to spíš hodně dobrý a teoretickou část už mám tak z 90 % hotovou, během léta začnu s praktickou částí, v září dostanu zápočet a pak už bude zbývat "jen" diplomku dopsat a obhájit.
I jen jak to teď píšu, dochází mi, že ten konec mých studií se neuvěřitelnou rychlostí blíží. Že už to není jen neurčitý bod v budoucnosti, ale něco, co nabývá konkrétních rozměrů a co opět všechno změní. A jsem hodně zvědavá, jak to všechno bude vypadat třeba za rok. Až snad budu sedět u sebe doma ve vlastní domácnosti. Ať už to bude kdekoliv.

Ale zpátky do přítomnosti. Je sobota odpoledne a já už úplně odpadla. Nejradši bych celý den jen ležela a dívala se na seriál. Řekla bych, že na mě jde můj každoroční přednarozeninový splín. Příští týden mi je 25, čtvrt století, naprostá šílenost. Vždycky jsem si myslela, že můj život v pětadvaceti bude vypadat úplně jinak, než vypadá teď. Ale hádám, že všechno má svůj čas.
A ten můj snad teprve přijde.

A jak teď čas vnímáte vy?

♥