Ten o pocitech

Můžeme být šťastní i smutní zároveň?

Vím, že pravděpodobně většina z Vás odpoví ano. Není to přeci normální stav? Vždyť kdo je zcela šťastný nebo zcela nešťastný? Vždycky tam je nějaké ale.

Pro mě to je ale vlastně něco nového. 

Co se týče pocitů, šla jsem vždycky z jednoho extrému do druhého. Vrchol.  Dno. Štěstí. Smutek. Láska. Nenávist. Beznaděj. Optimismus. A nic mezi tím. Poslední dobou ale zjišťuji, že ten prostor mezi těmito extrémy je obrovský a skýtá v sobě nekonečno možností. 

Přesto, že jsem se poslední měsíce pohybovala v jakémsi nepohyblivém meziprostoru, moje pocity a emoce mi vždy daly najevo, že ten meziprostor není tak prázdný. Dokázala jsem si ho zaplnit sama.

Teď se ten meziprostor zvětšuje a nejspíš v něm je prostor i pro různorodější pocity. Pro ty, které si vlastně navzájem odporují. Mám pocit, že mě rozdělují a upřímně nevím, jak se s tím popasovat. Jak můžu být tak šťastná a zároveň cítit prázdnotu? Ale hlavně ten strach. Že už nic nebude jako dřív.

Jak se zbavit strachu, že to zlepšení je reálné a nejen něco, co si namlouvám?

Je poznámka, kterou jsem si zapsala do mobilu poté, co mě v noci vzbudila noční můra. Opět. Konečně se mi ale podařilo tuto myšlenku zformulovat. Hned teď bych byla schopná vyjmenovat hned několik věcí, ze kterých mám radost a díky kterým jsem na sebe pyšná.

Zároveň se tam ale stále objevuje strach. 

Příští týden se stěhuji na jinou kolej, kde mě na pokoji čekají hned dvě spolubydlící. Třílůžák je něco, co jsem nikdy nechtěla zažít, ale vypadá to, že mi můj vysokoškolský život nabídne i tuto zkušenost. Plus nemám nejmenší tušení, jak zvládnu přenést všechny věci, co jsem za poslední měsíce na koleji nashromáždila.

Dva roky mě děsilo, že v rámci magisterského studia budu muset absolvovat praxi. Já vím, praxe je vlastně skvělou příležitostí, jak se o něco více ponořit do toho, co studujete. Bohužel jsem si z ní hned na začátku vytvořila strašáka a pomalu jsem se začínala bát, že kvůli ní tu školu ani nedostuduju. K mému překvapení jsem sebrala odvahu a začala ji řešit. Moc doufám, že to klapne.

A diplomka. Můj asi největší strašák. Poslední týdny se veškeré moje „spisovatelské“ sklony skládaly jen ze psaní diplomky a když už jsem chtěla napsat článek na blog, bylo to, jako kdyby ve mně už žádná slova nezbyla. Tento týden jsem ale teoretickou část odprezentovala vedení katedry, a i když jsem schytala nějakou kritiku, čekala jsem to mnohem horší. Oddychla jsem si, že jdu správným směrem, zároveň ale vím, že mě i jen v té teoretické části čeká ještě spousta práce, jelikož díky zpětné vazbě bych ji chtěla pojmout ještě trošku jinak. Never ending story, chce se mi napsat.
Tento týden byl ale zlomový i v tom, že hodně lidí, co se mnou začalo studovat na vysoké (ať už na bakaláři nebo na magistru), tento týden odstátnicovalo a jsou z nich inženýři. Ze všech mám obrovskou radost, ale nemůžu se ubránit myšlenkám, že jsem to už mohla mít za sebou taky. Vím, že jsem se rozhodla správně, že jsem si studium prodloužila. Vím, že bych to jinak nezvládla, ale i tak je to zvláštní pocit vědět, že i já jsem mohla být jednou z nich.

Ale i přes tyto strašáky jsem vlastně celkem v pohodě. V podstatě jsem ani nepostřehla, že bylo nějaké zkouškové, všechny předměty mám hotové, rozhodla jsem se strávit většinu léta v Brně, což beru jako velký posun a doufám, že i díky tomu se mi podaří v něm více zapustit kořeny. Cítím, že ty svoje strachy nějak zvládnu a že to dobře dopadne. Jen si holt budu muset zvyknout, že můžu být šťastná i nešťastná zároveň. Že nic není černobílé. A že jsem to byla vždycky já, kdo to všechno zvládnul. 

Což mi dodává velkou naději i do budoucna.

A jaké pocity teď zažíváte vy?

♥