Poslední dny

Nečekala bych, že to napíši, ale jsem vděčná a vlastně i šťastná za celý nouzový stav a za to, že se na více jak dva měsíce život téměř zastavil. Samozřejmě nepopírám závažnost COVID-19 a soucítím se všemi, kterých se nemoc dotkla více než jen tím, že museli nosit roušky a dodržovat rozestupy.

Pro mě poslední týdny byly jak na houpačce. Nahoru a dolů, pro jistotu jsem si dala ještě pár turbulencí a volných pádů. Nevěřila bych, že to, že budu dva měsíce víceméně jen zavřená doma, může zapříčinit tak moc změn. Na začátku jsem vlastně byla nadšená, byla jsem ráda, že nemusím chodit do školy, že budu mít čas na diplomku, že si odpočinu a budu chvilku na jednom místě. Což se vlastně tak trochu splnilo, druhou půlku března jsem byla nemocná a když mi zrovna nebylo mega zle, dívala jsem se na filmy, spala jsem, ležela jsem a odpočívala.
A pak začaly přicházet turbulence. Upřímně pro mě nouzový stav neznamenal zas až tak velkou změnu. Jasně, nechodila jsem do školy, ale víte, jak se objevily obrázky s textem, když zjistíte, že karanténa je vlastně váš normální životní styl? Přesně tak jsem to cítila. Možná tím, že jsem vnímala, že pro ostatní to změnou je, začalo mi docházet, že to, co já považuju za normální, mi možná ani tak moc nesedí. Byla jsem spokojená v tom svém mikro světě, ve svojí bublině, do které jsem se bála pouštět nové lidi. Vlastně to byla celkem osamělá bublina plná strachu, nejistoty a osamělosti. Bála jsem se, co se stane, když ji opustím.

Bála jsem se tak moc, že jsem v ní raději zůstávala.

A pak se mi postupně začaly otevírat oči. Viděla jsem věci, které jsem do té doby přehlížela. Docházely mi věci, které jsem si dlouhé roky bála přiznat. A pocítila jsem neskutečnou úlevu a osvobození. Jako kdybych v sobě našla vnitřní sílu, o které jsem si myslela, že už vyprchala. Konečně snad nacházím cestu zpátky k sobě.

Nebojím se, co se stane, až bublina opustím úplně.

Zdroj

Mám pocit, jako kdyby se všechno začalo měnit a jako kdyby všechny ty citáty o tom, že změna začíná ve Vás, že se všechno děje z nějakého důvodu a že to přijde, až to budete nejmíň čekat, začaly dávat smysl.

Můj poslední článek byl o Brně. Od té doby jsem se asi potřebovala uzavřít do sebe. Ne už ale do své bubliny, spíš se toho dělo tolik, že jsem to ani nestíhala zaznamenávat. Vlastně díky nouzovému stavu jsem si uspořádala svoje pocity ohledně Brna a byla jsem schopná článek napsat a vydat. Nečekala jsem, že mi změní život. 

Přijde mi, že poslední dny byly plné překvapeních, ze kterých jsem se vlastně doteď nevzpamatovala. Nikdy jsem úplně nechápala svůj vnitřní hlas, který mi říkal, že mám být v Brně. Věřila jsem mu, následovala jsem ho, ale nerozuměla jsem mu. Možná, že mě celou dobu vedl ke Kubovi ♥. Možná, že mě celou dobu vedl ke mně samotné. Kdo ví. Ale nepamatuji si, kdy naposledy jsem byla tak moc šťastná.

Asi kdybych byla prototyp blogerky, zasypala bych Vás tu fotkami z kavárny, zmrzlin, procházek, rozesmátých obličejů… Ale nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem typickou blogerkou. Radši věci zažívám a prožívám, než fotím. 

Děkuju, že tu jste. A doufám, že se máte dobře. A moc bych Vám přála, abyste se nebáli opouštět ty svoje pohodlné bubliny. Neříkám, že to je jednoduché, ale nakonec to bude stát za to.
Slibuju.

♥