2020 nebo 2021?

Zdroj

Když jsem si tuhle větu na Instagramu přečetla, naprosto jsem se v ní našla. Je až děsivý, jak moc na mě sedí. Možná se mi i trošku ulevilo. Rok 2020 oproti všem mým přáním nebude TÍM rokem, takže si můžu dát nohy nahoru a počkat si na rok 2021. 

Vážně to tak ale opravdu chci? Spokojím se s tím, že leden byl jednou velkou noční můrou, a tak to pro tento rok už vzdám?

Nevím.

Už mám dvě verze tohoto článku. Jednu depresivnější, druhou optimistickou. Tato třetí verze snad už bude poslední. A snad i ta nejreálnější.
Leden byl šílený. Horko těžko ve svých vzpomínkách nacházím aspoň něco, co bylo pozitivní. Když už jsem se mohla aspoň na chviličku nadechnout, přišla další rána, a tak pořád dokola. Bezesporu nejhorší bylo úmrtí mojí babičky. Jsou tisíce myšlenek, které mi hýří v hlavě, ale ani nevím, jestli vůbec nějakou z nich chci zachytit. Pořád tomu všemu nevěřím. Ta prázdnota a bolest je obrovská.
Cítila jsem ale v sobě, že nechci, aby jeden měsíc zničil celý rok. Někdy v tom období vznikla i pozitivní verze tohoto článku. Plánovala jsem si v něm, co bych tento rok chtěla stihnout zažít, kam bych se chtěla v létě podívat.. Kdybych ten článek psala ručně, nejspíš by už z něj byla jen zmuchlaná koule v rohu pokoje. V pondělí jsem byla na kontrole u doktorky a mimo toho, že mi byly vyměněny jedny léky a mám se připravit na to, že mě příští týdny opět čeká peklo, než si moje tělo na ně zvykne, tak jsme poměrně dlouho řešily možnost hospitalizace. Pokud mi léky nezaberou a nebude znát nějaký razantní pokrok, tak existuje velká pravděpodobnost, že alespoň část léto strávím hospitalizovaná v nemocnici.
 Nevím, jak tohle dopadne a jestli si svoje zdraví vybojuju zpátky. Už mi začínají docházet síly. Jako kdyby se všechny noční můry spojily. Jako kdyby vyčkávaly až jich bude co nejvíc a mohly mi zas a znovu rozbořit můj život.
Ale i přes to všechno jsem zvládla dokončit další semestr na vysoké. Upřímně jsem měla obrovské štěstí, že jsem ty nejtěžší zkoušky zvládla hned na začátku ledna a na konec jsem si nechal ty "lehčí", ale i tak to bylo něco šíleného. Když si vybavím můj výkon na poslední zkoušce, nejradši bych se hanbou propadla, ale je vůbec zázrak, že jsem tam dokázala dojít.
Ale je nový měsíc a já moc doufám v lepší zítřky, protože nevím, jak dlouho se dá tohle vydržet. I když tento měsíc taky nezačal podle mých představ, aneb dneska jsem měla jít na koncert Mandrage, kde nebudu, ale asi to tak mělo být a vlastně jsem možná i radši, že si je budu pamatovat v plné sestavě.
Něco končí a něco jiného začíná.
A já věřím tomu, že všechno bude v pořádku. Že všechno se děje z nějakého důvodu a je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Že nezáleží na tom, kolik nocí jste probrečeli a kolik nocí jste zoufalstvím ani nedokázali usnout. Možná nejvíc záleží na tom, jestli se ráno zas a znovu postavíte na nohy a zkusíte prožít další den.
A já bych nám všem moc přála, abychom ty dny skutečně prožívali, a nejen přežívali. Aby ty lepší dny převažovali. A abychom každé ráno našli tu sílu se postavit čelem dalšímu dnu. A abychom s našimi sny, cíli a plány nečekali zas až do dalšího roku.

♥