Na mém blogu se v průběhu let objevilo už mnoho wishlistů. Víceméně ve všech se objevují věci, hlavně tedy oblečení, co bych si chtěla pořídit. Realita wishlistů bývala často ale někde úplně jinde. Respektive vždycky jsem se snažila o reálné wishlisty s věcmi, které jsem v tu chvíli opravdu chtěla. Ale upřímně na mém pomyslném wishlistu perfektně padnoucí džíny vystřídala trošku jiná přání.

Už jste si někdy zkoušeli nakreslit vlastní wishlist? Je to trošku zvláštní cesta. Spíše než na něco konkrétního jsem se snažila zaměřit na pocity. Na to, co daná kresba bude vyjadřovat. Upřímně, když se na to teď dívám, ve všech čárkách vidím jedno pojítko. Pro mě neskutečně moc důležité. Svobodu. 

Jasně, máme to štěstí, že žijeme ve svobodné zemi. Máme tolik možností, že to může být až svazující. A tady se dostávám k té svobodě, co mám na mysli. Odprostit se od toho všeho, co bych měla, nebo co si myslím, že bych měla a nebát se jít tou vlastní cestou. 

K tomu se pojí asi teď můj největší cíl, který si chci příští rok splnit. Cesta do Santiago de Compostela. Nejsem ten typ člověka, který by prostě sbalil batoh a jel. Já mám ráda věci promyšlený a naplánovaný, takže teď jsem ve stadiu, kdy o téhle mé cestě povídám snad každému na potkání, protože mám pocit, že tím se tenhle sen přibližuje skutečnosti. A přemýšlím, jestli si k Vánocům budu přát krosnu nebo pohorky. Upřímně mi cestování neskutečně moc chybí. Ale ve skrytu duše vím, že na to teď není ten správný čas. Že i kdybych někam vycestovala, nedokázala bych si to užít a ve finále bych z toho byla ještě víc vystresovaná, než když jen sedím doma. Ale doufám, že už se mi to konečně podaří prolomit a moje cesta do Santiaga mě nastartuje tím správným směrem.

A se svobodou se vlastně pojí i to, co bych chtěla dělat. Tvořit. Miluju psaní a mým snem je napsat knihu. Vím, že jsem tenhle svůj sen pořád odkládala někam do koutů mé mysli, protože jsem si myslela, že to nemá cenu. Že by si tu knížku nikdo nepřečetl. Že by vlastně ani nikdy nebyla vydána a zbyly by zní jen černá písmenka na bílém podkladu. Celou dobu mi ale unikalo, že o to přeci vůbec nejde. Že nejdůležitější je ten pocit, když ťukám do klávesnici, jsem šťastná a sama se sebou. Sama sebou. A tak je to vlastně i s blogem. Když jsem začínala a viděla jsem, že někdo má třeba 30 pravidelných čtenářů, říkala jsem si, že to je něco. Že je to strašně moc lidí na jednom místě a že já jich nikdy nebudu mít tolik. Teď je tu Vás přes 300 a já to tak nějak úplně moc nechápu. 

Ale pohání mě to dál. Vím, že se chci zlepšovat. A tak jsem se rozhodla si splnit můj dlouhodobý sen a pořídila jsem si nový foťák. Přála bych Vám zažít tu radost, kterou z něj mám. 

Skate a tetování. 

Kdyby si tyhle dvě slova přečetla moje mamka, určitě by neměla daleko k tomu, aby se složila. Mít skate/longboard je už dlouho mým snem. Jsem zamilovaná jen do toho pocitu jízdy. Cítím v tom neskutečnou svobodu a volnost. Ale sen, který v sobě nosím už několik let, je tetování. V průběhu času několikrát přišla období, kdy jsem tenhle svůj sen zpochybňovala, přeci jen je to něco na celý život. Ale víte co? ..nikdy jsem nebyla víc přesvědčená o tom, že tetování chci.

A co se nachází na tom Vašem wishlistu?

♥

Když se mě sem tam někdo zeptá, jaké je vlastně moje nejoblíbenější roční období, vždycky znejistím. Něco miluji na každém z nich, ale vždycky ve svých úvahách dojdu k tomu, že nejméně ráda mám podzim. Brzy se stmívá, často prší, začíná škola a nikdy nevím, jak se obléknout, aneb ráno zima, odpoledne teplo. 

Letos se ale moje pozornost zaměřila na něco jiného. Na barevné listí. Já vím, objev století. Ale ať jdu, kam jdu, tak moji pozornost upoutávají barevné stromy, listí všude kolem a já se často přistihnu přitom, že si přeji, aby tohle období nikdy neskončilo. 

Abych byla upřímná, tak ty poslední dny se mi zas trošku ten můj svět bortí a stojí mě hodně energie, abych si ho poskládala zase dohromady. Občas si jen přeji vědět, jak tohle všechno dopadne... 

A i proto jsem ráda, že jsem si našla ten čas a jen jsem šla fotit listí. Kdo by to byl do mě ještě před rokem řekl.
Ale občas je fajn alespoň na chvilku zahodit všechny starosti za hlavu a udělat přesně to, co v tu danou chvíli chceme my sami.

 ..aneb když po letech znovu objevíte dětskou radost z houpání..

A co vy a podzim? Máte ho rádi, nebo se ho snažíte jen nějak přetrpět?

P.S. Toto je zároveň i mým prvním článkem v plánovaném mini série jak si zpříjemnit podzim a zimu. Tak snad se Vám tato mini série (zatím) bez názvu bude líbit.

 ♥

Od mých narozenin ve mně sílil pocit, který jsem v sobě nosila už dlouho a vlastně jsem se ho bála pojmenovat. Až jsem jednou tu větu vyslovila nahlas a neskutečně se mi ulevilo.

Já jsem ztracená ve svém životě. 

Dostala jsem se do bodu, ve kterém mám pocit, jako kdybych plnila přání ostatních. Jako kdybych se snažila napasovat na životní cestu, po které kráčí jiní, ale mně vlastně až tak moc nevyhovuje. Zároveň mám ale i pocit, že ať udělám cokoliv a rozhodnu se jakkoliv, tak to nepovede k mému štěstí a spokojenosti.
Ale tak nějak čím dál tím víc vnímám, že v tom nejsem sama. Že je nás mnohem víc, než si myslíme. A já si prostě jen myslím, že by bylo fajn, abychom si sami sobě přiznali, že jsme na naší cestě ztracený. Že absolutně netušíme, co tady vůbec děláme. Přestat si hrát na to, že všechno víme, všechno známe a všude jsme byli. Že přesně víme, co od života chceme. Že jsme superhrdinové, co zvládnou a snesou všechno. Tenhle přístup nikam moc nevede.


Občas jsem plná optimismu a plánů.  Vím přesně, co chci a jaká je k cíli cesta. Pak se ale ozvou všechny ty věty, které mi v průběhu mého života jiní zasadili do hlavy a začnu o všem pochybovat. Je hrozně těžké se vymanit z toho, že bych měla vystudovat vysokou, najít si práci, založit rodinu a prostě se smířit s tím, že takhle to je. A já bych to všechno chtěla, jen si nejsem jistá, jestli mezi tím vším nechci ještě něco víc.
Možná je na čase si konečně přiznat, že já nikdy nebudu pasovat do škatulek. Že nechci kráčet tou cestou jako všichni ostatní jen proto, že to je ta jednodušší a pro ostatní dobře srozumitelná. Asi je ten správný okamžik si přiznat, že to, jak moc jsem se snažila zapadnout, mě přivedlo do tohohle chaosu, co v sobě mám.


A já vím, že je toho uvnitř mě hodně. Pod tou vrstvou všech těch temných myšlenek, dnů a vět, který mi kdo kdy řekl.  A po dlouhé době cítím, že to půjde. Jen se musím přestat bát všech těch co by kdyby a proměnit všechny ty katastrofické scénáře v mé hlavě na něco barevnějšího? Skutečnějšího? Inspirativního?  Pulzujícího? Kdo ví. Ale budu ráda, když mě prostřednictvím (nejen) tohoto blogu budete na mojí cestě provázet.

Tak jste se někdy ztratili ve svém životě?

 ♥

P.S. Na našem blogu Ze sekáče právě vyšel první článek se sekáčovými úlovky.

Právě jsem si našla můj přes tři roky starý článek o výstavě o Andy Warholovi (tady) a nejradši bych ho jen zkopírovala. Stále nejsem jeho žádnou velkou fanynkou, ale jeho tvorbu miluju. Když kamarádka navrhla, že bychom se mohly jít podívat na nějakou výstavu, hned mě napadla právě tato s jeho díly. Tentokrát jsme ji ale spojily i s výstavou Alfonse Muchy.

Ale zpátky k Warholovi.

Za ty tři roky, co jsem tam nebyla, se výstava poměrně dost změnila. Přibyla místnůstka pod střechou s fotkami a informacemi o jeho širší rodině, ubylo pár jeho děl a výstava tak dostala zcela jiný ráz. Ve dvou místnostech si pohráli více se světlem. Přijde mi, jako kdyby se výstava více zaměřila na jeho život a rodinu a jako kdyby se vytratila jeho ikonická díla. Sice se mi výstava předtím líbila více, ale i tak nelituju, že jsem se na ni znovu vyprala, jednoduše jeho tvorbu miluju a i kdyby tam byl jen jeden jeho obraz, tak by mi to za to stálo.

V rámci stejné galerie je jedno patro zasvěcené Alfonsi Muchovy. Upřímně mi jeho tvorba nic moc neříká a trošku se za to stydím, jelikož je to Umělec s velkým U. Jeho obrazy jsou úplně jiné než ty Andyho Warhola a kord, když si dáte tyto dvě výstavy za sebou, tak je to obrovský rozdíl.



Obě dvě výstavy (plus i výstavu s díly Salvadora Dalího) najdete v Central Gallery na Staroměstském náměstí. Vstupenka na jednu výstavu stojí pro studenty 150 Kč, na dvě pak 200 Kč a kdybyste chtěli jít na všechny tři, zaplatíte 300 Kč.

Jelikož nám po výstavách poměrně dost vyhládlo, zašly jsme si do UGO Salaterie, kde jsem byla úplně poprvé, ale i po první návštěvě Vám ji můžu s klidným svědomím doporučit. Už teď vím, že jsem tam určitě nebyla naposledy a už teď lituju svojí peněženku.
Klasicky jsme pak zašly ještě do Světozoru, což je cukrárna, která mi v Brně neskutečně moc chybí. Nikdy v životě jsem nejedla lepší dorty než právě tam a věřte mi, ať si vyberete jakýkoliv dort, tak nikdy nebudete zklamaní.


Já jsem strašně moc ráda, že jsem zase mohla strávit nějaký čas v Praze a navštívit tak alespoň některá z mých oblíbených míst. Ale nejvíc jsem šťastná, že jsem se opět viděla s mojí kamarádkou, která mi v Brně taky hrozně moc chybí.

A jak byste si užili den v Praze vy?

♥

Dnešní článek bude trošku jiný, než jste u mě zvyklý. Pokud mě sledujete delší dobu, určitě víte, že miluju nakupování v second handech a poměrně často se tady na blogu objevují i moje sekáčové úlovky, či články s tipy a radami jak na sekáče. A jelikož nejsem sama, koho second handy tak moc baví, rozhodly jsme se s kamarádkou založit společný blog, který se bude týkat především second handů a všemu okolo nich. 

Blog je v úplných začátcích, je na něm ještě spoustu práce, ale už teď si můžete přečíst první článek s jednoduchým názvem - O nás.

Myslím, že se i tady na mém blogu sem tam objeví článek s mými sekáčovými úlovky, ale asi už to nebude tak pravidelně jako doposud. 

S blogem máme poměrně velké plány, tak doufáme, že se na něj budete rádi vracet. 

Zatím se mějte krásně!

♥

Úplně si pamatuju, že jsem si na začátku září říkala, že moje léto bylo takové nic moc. Že jsem toho moc nestihla a jen jsem doufala, že se to během září aspoň trošku změní.

Ok.

Vzhledem k těm všem fuckupům měsíce září bych řekla, že se mi to povedlo.

Trošku mám pocit, že kdybych měla napsat o všech fuckupech, stačilo by to na román, takže tady je mých top 5 fuckupů, které mluví asi za vše.

#happyafterall

Svatba sestřenice

Aneb když už víc jak rok nepijete alkohol, berete léky, na které byste pít neměli a vy dojdete k závěru, že jediná šance, jak tu svatbu přežít (a nezmrznout) je, začít pít. Úplně to nebyl dobrej nápad.  Překvapivě mi ani nebylo blbě, což doteď moc nechápu, protože jsem (jako vždy) začala kombinovat všechno možné. Jsem holt nepoučitelná. Pamatuju si, že mě jeden kluk vehementně přesvědčoval, že je moje nová sestřenka. A doteď jsem se nedokázala dopočítat, s kým vším jsem si ťukala panákem. Ale myslím, že i díky tomu jsem si svatbu moc užila. Jen by mě zajímalo, jestli se někdy poučím a přestanu ten alkohol míchat jeden přes druhý. A abych nekecala, odpadla jsem mezi prvníma hned po dětech.

Kluk z tanečních

Po zhruba osmi letech mi napsal kluk, se kterým jsem tancovala v tanečních. Domluvili jsme se, že půjdeme na kafe. A znáte to, já už si v hlavě pomalu malovala obrázek toho, jak spolu zestárneme na zápraží našeho domečku. Dobře, na můj vkus jsem se toho dozvěděla až moc o jeho bývalé přítelkyni Elišce. Tohle byl úplně ukázkovej fuckup.

Víno a zpráva TOMU klukovi

To takhle u nás byla pouť a s kamarádkou jsme si řekli, že se na ni půjdeme podívat, pak posedíme, možná si půjdeme zatancovat.. znáte to. Ehm, ve tři v noci jsem lehce ovíněná psala klukovi, díky kterému vzniknul tento článek. Nejsem na to nejpyšnější a doteď se bojím si přečíst tu zprávu, co jsem mu poslala. Každopádně to nebyl zrovna nejlepší nápad a mám pocit, že mám v hlavě ještě větší zmatek než předtím. Aneb když už si myslím, že už to nemůže být složitější, tak se to ještě o něco víc zkomplikuje. Ale hlavně, že podle něj máme všechno vyjasněné... Je třeba dodávat, že tohle byl fuckup jako z učebnice?

Seznamka

Dlouhou dobu jsem říkala, že já a seznamka to nikdy. A už tam jsem taky. Ehm, jakoby doteď to moc nechápu a mám pocit, že ti chlapi jsou fakt divní a zajímalo by mě, jestli si na ty svoje prapodivný zprávy někoho najdou. Celý ten systém mi přijde jako jeden velkej fuckup a trošku mě děsí, co tam vlastně dělám já.

Doktorka

Aneb většinu času při mé pravidelné každoměsíční  návštěvě jsem měla pocit, jako kdybych mluvila do zdi. Pak už to došlo do takového stádia, že jsem jen seděla a mlčela, což je moje poslední fáze před tím, než vybouchnu. Skončilo to tím, že jsem si odnesla svých sedm krabiček léků z lékárny, které jsem doma naštvaně zmačkala a hodila do kouta. Načež jsem je zase sebrala a začala jsem si hledat jiného doktorovi.

Já doufám, že jsem Vás aspoň trošku pobavila. Když si v hlavě promítám to svoje září, tak mám pocit, jako kdybych ho celý prožila v nějakém absurdním světě, který je celý padlý na hlavu a upřímně kdybych se tak moc nesmála, tak nevím, jak bych to září zvládla.

A jaké bylo to vaše září?

♥