Je v pohodě nebýt perfektní.

Nedávno jsem si udělala s mamkou výlet na nákupy do Prahy. Po několika měsících jsem strávila celý den procházením obchodů a byl to zážitek, který ještě teď v sobě zpracovávám. 

Já už naštěstí nejsem ten typ člověka, který by trávil čas v obchodních centrech a odcházel z nich s taškami plných nových věcí. Vlastně jsem si tento rok ve fast fashion řetězci koupila jen dvě věci - z toho jednu právě teď s mamkou - šaty, které jsou přesně takové, jaké jsem měla vysněné. Přesto se mi v hlavě rozblikala pomyslná kontrolka, kterou následoval příliv myšlenek. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem ty šaty nutně k životu nepotřebovala, tak proč jsem si je kupovala a podpořila fast fashion řetězec. Možná si potřebuju sama před sebou ospravedlnit to, že to je v naprostém pořádku a úplný bojkot řetězců není tou nejsprávnější cestou. Nevím, proč jsem měla tendenci si kazit radost. Ale asi už na mě ten všude přítomný tlak na to, být ve všem perfektní, byl moc.
Upřímně jsem si ani neuvědomovala, že jsem schopná věci dovést až do takových extrémů. Místo, abych byla šťastná a vděčná, že jsem prožila takový krásný den bez toho, aby se mi v jeho průběhu udělalo špatně, tak jsem si zkazila veškerou radost a zaplnila samu sebe výčitkami. Pomalu jsem si dokázala vyčíst i to, že vůbec existuju a dýchám. Šílenost.

S mamkou jsme zavítaly i do těch dražších obchodů a jak už jsem byla v nakupovacím moodu, najednou se ve mně objevil pocit, že to chci. Všechno. Že chci být bohatá, abych si mohla koupit všechny ty značkové kabelky, věci od Calvina Kleina a Tommyho Hilfigera. Frustrovaně jsem se ptala mamky, jestli někdy budu bohatá. Najednou se ve mně usídlil pocit, že nemám nic, že si nic pořádného nemůžu dovolit a jednoduše že nejsem dost dobrá. Paradoxem je, že by mě nic z tohohle nenapadlo, kdybych nestrávila čas někde, kde si hrají na pozlátko štěstí. 

A pak jsem samu sebe viděla v odrazu skla tramvaje a jen si pomyslela, co to blbnu. Na sobě jsem měla mojí nejmilovanější sukni ze sekáče, nejpohodlnější boty taky ze sekáče a skvělou plátěnku od Dewii. Navíc kabelku, která zcela objektivně byla z lepšího materiálu než ty, které jsem viděla v obchodě. A tak mi zas a znovu došlo, že ten život je o něčem úplně jiném než o tom, kde nakupujete a jaké značky máte na sobě. Ještě ten týden před tímhle bylo mým highligtem to, že jsem si sama venku mohla koupit točenou zmrzlinu. Protože někdy je sakra těžký vůbec ráno vstát z postele.

Zároveň mi i došlo, že moje priority jsou asi někde úplně jinde. Mnohem radši budu šetřit každou korunu, abych se mohla znovu podívat do Norska, abych mohla cestovat a nebo třeba jen dělat radost ostatním. Dává mi to větší smysl, než hledat štěstí na dně tašek s novými věcmi. A bez váhání bych dala všechny peníze za to, aby si moje nemoci, diagnózy a léky sbalily všechny svoje saky paky do kufříku a odešly pryč.

Člověk toho k životu vlastně moc nepotřebuje. Klišé, ale čím dál tím víc si uvědomuju pravdivost těchto slov. A upřímně doufám, že obchodní centrum navštívím zase až za pár měsíců, nejlíp až příští rok.
A abych se vrátila zpátky na začátek. Svoje nové šaty miluju. Jsem neskutečně ráda, že můj šatník doslova a do písmene rozkvétá přímo před mýma očima. Aspoň na chvilku jsem sama v sobě zabednila všechny ty myšlenky o tom, že fast fashion podporovat nechci a dovolila jsem si mít radost. Doufám, že příště už svoje myšlenky nenechám zajít až do takových extrémů a půjdu si tou svojí zlatou střední cestou.

It's ok not to be perfect.

A jak na Vás působí obchodní centra?

♥