A proč ty vlastně nikoho nemáš?

Věřím, že ti z Vás, co jsou nějakou delší dobu single, tuhle otázku slýchávají dost často. Určitě častěji, než byste chtěli. Já tuhle otázku nesnáším. Život není jako romantický film, ve kterém během prvních scén poznáte lásku svého života. To, že s nikým nechodím, není jen moje volba. Rozhodně jsem si to takhle v mých představách nevysnila. A věřte mi, že každá další obdobná otázka bolí víc a víc. 

Jednou jsem při cestě vlakem měla přemýšlivou náladu a promítala jsem si všechny moje vztahy/nevztahy. Chtěla jsem znát odpověď na otázku. Chtěla jsem vědět, co mám na tu nepříjemnou otázku odpovídat. 

Překvapivě jsem přišla na odpověď. Je tak jednoduchá, že mě až zaskočila. Zároveň je šíleně těžké si to vůbec přiznat. Ani o tom nedokážu mluvit a jen doufám, že mi vypsání z toho pomůže. 

Já jsem totiž zamilovaná.

Jak prosté.

Zdroj

Potkala jsem někoho. A myslela jsem si, že tentokrát to bude jiný, že by to mohlo být jiný. Všechny ty řeči o tom pravém okamžiku, správném místě, o tom, že to přijde, až to budu nejmíň čekat, o správné konstalaci hvězd, karmě a všem ostatním najednou dávaly smysl. Všechno se spojilo do jedné chvíle a já naprosto podlehla iluzi, že tentokrát to vyjde. Ani já samu sebe jsem nedokázala předsvědčit o tom, že by to vyjít nemuselo. A to je už co říct.
Mohl to být začátek čehokoliv.
A byl to začátek konce.
A já to naprosto nechápu. Tentokrát fakt ne.

Tohle jsem napsala do článku na začátku roku 2017. A ani po dvou a půl letech nechápu. Mám pocit, jako kdybych byla zaseknutá v nějakém zvláštním meziprostoru, ve kterém neustále doufám, že spolu budeme. Doteď mám v živý paměti, jak jsem ho poprvé uviděla. Stačil jeden jediný pohled a já byla ztracená. Stačí zavřít oči a já jsem zpátky v tom okamžiku. Celý semestr týden co týden jsem si říkala, ať si nedělám zbytečný iluze, ale celou dobu jsem něco mezi námi cítila. Každý pohled, pozdrav, slovo... Říkala jsem si, že budu v pohodě. Skončí semestr, už se neuvidíme a přejde to. Možná by to byla pravda, nebýt poslední hodiny. Romantické vyznání před celou třídou. Klišé jak z amerického filmu. A já byla definitivně ztracená. Kdybych věděla, co bude následovat, nikdy bych na tu poslední hodinu nešla.
Celá tahle zkušenost mě zlomila. Rozlomila na malinké kousíčky, které se mi stále nedaří pospojovat dohromady. Ale je úleva si aspoň konečně nehrát na hrdinku a přiznat si to. A věřím tomu, že v tomhle zvláštním meziprostoru se nenacházím sama.

 Zdroj

Vlastně jsem možná celou tu dobu čekala, že přijde někdo, kdo ty rozbité kousky slepí dohromady. Ale vtip je v tom, že to můžu udělat jen já sama. Vím, že jednou přijde den, kdy se z něj stane jen vybledlá vzpomínka bez jasných obrysů. Vím, že jednou přijde ten, z nějž se nestane jen vybledlá vzpomínka. Ale v mém životě pro něj nebude místo, dokud si ten svůj zmatek ve mně neuzavřu. Jen to zatím tak moc bolí, že mu nedokážu odpustit. Vím, že jsem si tohle nezasloužila. A nejspíš už nikdy nebudu věřit nikomu, kdo mi řekne, že udělá všechno, co bude moc, abych byla šťastná.
Je zvláštní, jak moc dokážeme milovat ty, kteří si nezaslouží ani jednu láskyplnou myšlenku.



„Láska je vždycky složitá. Ale lidi pořád musejí milovat jeden druhého, drahoušku. Občas musíme mít zlomená srdce. To znamená, že jsme to aspoň zkusili."
Odpověděla jsem: „Naposledy jsem si zlomila srdce tak vážně, že to stále bolí. A mít zlomené srdce ještě dva roky potom, co celá ta love story skončila?"
„Drahoušku, já jsem z jižní Brazílie. Dokážu si uchovat zlomené srdce kvůli ženě, kterou jsem nikdy ani nepolíbil, třeba až deset let."

A co Vaše zkušenosti? Také jste někdy byli zaseknutí v podobném zvláštním meziprostoru?

♥