Je neděle večer.
Zítra mám zkoušku, na kterou bych se právě teď měla učit.
Jen mi to moc nejde.
Necítím se moc dobře. Jsem unavená. Vyčerpaná. Neklidná. Tento týden byl jeden z nejhorších za poslední dobu. Nějak to na mě padlo a už se mi dlouho nestalo, abych v jednom týdnu tolik brečela ze strachu a z bezmoci. Zas a znovu cítím, že už nemůžu a ptám se sama sebe, jestli mi to za to stojí. Jestli má vůbec cenu se ještě snažit. Jestli mám v sobě ještě dost síly na to, abych to zvládla. Jak bojovat proti něčemu, co nebojuje čestně. Je to nerovný boj, který zatím prohrávám.
Je mi do pláče. Tak strašně moc bych si přála být zdravá. A tak strašně moc nevím, co pro to ještě udělat.
Vždycky, když mě podobné myšlenky ovládnou, snažím se soustředit na to dobré. Na to, co jsem se díky mojí nemoci naučila. A vím, že to bude znít zvláštně, ale vlastně jsem jí za spoustu věcí vděčná. Protože jedno vím jistě, kdyby jí nebylo, asi nikdy bych nesebrala tu odvahu a neseděla teď na koleji v Brně. Když už nemáte moc co víc ztratit, tak se najednou ty těžká rozhodnutí dělají snadněji.


Sebeláska
Upřímně si myslím, že tohle celé je tou největší lekcí sebelásky jakou si dovedete představit.  Vědět, že vaše tělo je rozbité. Zas a znovu si sahat na dno. Je strašně jednoduchý být na sebe naštvaní. Nenávidět svoje tělo, že nefunguje tak, jak má. Ale já díky tomu samu sebe mám mnohásobně radši než před tím. Když si v hlavě promítám, čím vším jsem si už prošla, co jsem zvládla, tak je to neskutečný. A nedovedu si představit, že bych samu sebe po tom všem neměla ráda.

Žít v přítomnosti
Dřív jsem bývala přesně ten typ člověka, který neustále přemýšlí nad minulostí a budoucností. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co jsem kdysi mohla udělat jinak a líp. Děsila jsem se budoucnosti. A mezi tím vším jsem zapomínala žít v přítomnosti - a přitom to jsou ty jediné okamžiky, na kterých opravdu záleží. Minulost nezměníme a budoucnost se každým okamžikem mění.

Trpělivost
I dřív jsem bývala poměrně dost trpělivá, ale bylo to nic oproti dnešku. Protože to, co zažívám, je opravdu obrovskou lekcí trpělivosti. Trpělivě polykat jeden prášek za druhým a doufat, že třeba už při té příští kontrole to bude lepší. Když se z týdnů stanou měsíce, je fakt těžký zůstat trpělivý. Nepodlednout tomu, že jste prostě v háji a nikdy to nemusí být už lepší.

Nic si nevyčítat
Dřív jsem si ani neuvědomovala, co všechno si sama sobě vyčítám. Každou prokrastinaci, každý selhání, každý zaváhání, každou neznalost.. Byly toho mraky. Vím ale, že to k ničemu nevede. Poslední měsíce bývám hodně unavená, bolí mě celé tělo, jsem bez energie a tak se mi poměrně často stává, že celý den jen proležím, protože mě každý krok stojí tolik energie jako kdybych uběhla maraton. Dřív bych si takovýhle dny vyčítala jako že jsem je úplně promrhala. Teď je beru tak, že v tu chvíli jsem to tak prostě cítila a mělo to tak být. A tohle aplikuju na vše, co dělám.

Nestěžovat si
Dřív jsem mívala potřebu si stěžovat na celý svět, jak je hrozně nespravedlivý a jak je to všechno těžký. Teď si ale všímám toho, že nezálěží na tom, jak špatně se cítím, stejně si nestěžuju. Protože vím, že to k ničemu nevede a každý si svádí ty svoje boje.
Tam uvnitř sebe.
I ty navenek.
A nikdy nevíme, co zrovna ten druhý prožívá.
Jaký boj svádí.

Pokora
Ke všemu a ke všem.
K životu.

Sebedůvěra
Ne že bych nějak oplívala sebevědomím, ale věřím sama sobě. Věřím tomu, že to všechno zvládnu. Věřím, že se to dá. Nebojím se tolik nových věcí, nebojím se vybočit z řady. Sice pořád nevím, co chci a kam směřuju, ale tak nějak mě to už netrápí. Pořád je tady sice spoustu věcí, na které si jednoduše netroufnu, protože pořád ve mě převládá ten pocit, že nejsem dost dobrá, ale tenhle hlásek, co mi tohle našeptává, je čím dál tím slabší.

♥

Češi utratili v internetových obchodech v týdnu od 19. do 25. listopadu přibližně 4,2 miliardy korun. (Zdroj)

Když jsem si tohle číslo přečetla poprvé, nějak jsem tomu vůbec nedokázala uvěřit. Pro mě je to nepředstavitelná suma. Za jeden jediný týden utratit tolik peněz, a to pouze v rámci nákupů v e-shopech. Samozřejmě, velkou část z toho tvoří i nákupy elektroniky a podobných dražších věcí, ale nemalou část toho tvoří i nákupy oblečení, kosmetiky, doplňků apod.
Abych Vás uvedla trošku do souvislostí. V uvedeném týdnu proběhl tzv. black friday, který české e-shopy pojaly spíše jako black week. A jelikož je pro Čechy slovíčko sleva jakýmsi magickým zaklínadlem, utráceli. Jen na samotný black friday  se obraty zvýšily až o 300 procent oproti běžným útratám. Celkově v tomto týdnu se tržby zdvojnásobily oproti běžným týdnům. 

Za mě to jsou neskutečná čísla a když si uvědomíme, že to jsou čísla pouze v rámci nákupů online do kterých nejsou započítány běžné nákupy v kamenných obchodech, číslo je zase o něco děsivější.

Samozřejmě si tohle číslo dokážu odvodit a do jisté míry ho chápu, na druhou stranu přemýšlím nad tím, kolik zbytečností Češi stihli za jediný týden nakoupit. A přemýšlím nad tím, komu těmi věcmi chtějí vlastně udělat radost. A proč je pro nás slovíčko sleva tak magické, že utrácíme i to, co nemáme. A tady vzniká už velký problém. 

 Upřímně pro mě to, že si něco koupím není měřítkem toho, jestli jsem bohatá. Nepotřebuju se chlubit tím, že na něco mám.
Jsem si jistá tím, že i kdybych vyhrála sportku, tak stejně budu nakupovat v sekáči.
Třeba moje mamka tak úplně nechápe tuhle moji zálibu. Když s mamkou jednou za čas jedu na nákupy, tak to stejně dopadne tak, že skončím s "novými" věcmi ze sekáče, i když se mě mamka pokaždé snaží přemluvit k tomu, abych si koupila něco skutečně nového.
Já ale miluju sekáče. Vím, proč v nich nakupuju a dává mi to smysl. V běžných obchodech s oblečením se už ani necítím moc dobře a jen málokdy mám náladu, že bych chtěla trávit čas v obchodním centru. Nemám pocit, že bych o něco přicházela. To ale neznamená, že bych si v těchto obchodech nic nekoupila. Jednou za čas u věci, o které vím, že ji budu nosit a projde mým hodně kritickým okem, si udělám radost. Naposled tou věcí byla šála, kterou teď budu nosit nejspíš celou zimu.
Podle mě není zas až tak důležité, kde nakupujete, ale jestli nakupujete vědomě.
Protože i v sekáči můžete utrácet za zbytečnosti a plnit si s nimi skříň.
A i ve fast fashion řetězcích lze najít kvalitní kousky, které budete s láskou nosit a opečovávat.
Vše je o balancu. Vědět, co ve skříni máte, co nosíte rádi a co se Vám líbí. Nehromadit zbytečně oblečení a nedávat rovnítko mezi nákupem něčeho nového a radostí/štěstím.


A jak vypadají moje vědomé nákupy oblečení?

Jak už jsem psala v tomto článku, všechno nejdřív začíná u toho, co už mám doma. Pravidelně si třídím skříň, díky čemuž v ní mám lepší přehled  a vím, co v ní mám a co mi naopak chybí. Teprve potom začínám nakupovat.

Second handy
Tady Vás snad jen odkážu na moje články se sekáčovými úlovky (I., II., III.), kde se Vám snažím ukazovat, že i v sekáči se dají sehnat krásné kousky. A zároveň se podívejte i na důvody, proč dát second handům šanci.


Oblečení s příběhem
Upřímně úplně nevím, jak tuhle kategorii nazvat, ale jedná se o projekty/lidi, kteří vytváří vlastní oblečení a mě se jednoduše jejich myšlenka líbí. Takovým kouskem je například tričko od české značky Girls Without Clothes. Tahle značka je na české poměry svérázná, svá a mají fakt skvělý kousky. Do tohoto Raglan trička Hory & Oceán jsem se úplně zamilovala už na jaře minulého roku, jen než jsem se rozhoupala ke koupi, tak bylo vyprodaný. Když ho naskladnili zpátky, váhala jsem jen chvilku. Je neskutečně příjemný, miluju ten motiv a bez váhání bych si ho koupila znovu.



Dalším takovým příkladem je třeba Dewii, od které jsem si koupila mikinu. Sice mě stála tisícovku, což když jsem ze sekáčů zvyklá na jiný ceny, byla docela pálka, na druhou stranu vím, koho jsem svojí koupí podpořila a jak byla mikina vyrobena. A to mi za tu cenu stojí.

A od Dewii je i takhle skvělá plátěnka s jasným poselstvím. Miluju.


Fast Fashion
Jak už jsem psala výše, i já nákupuju v běžným řětezcích. Posledním kouskem, který jsem si v nich koupila, je tato šála z C&A. Do barev této šály jsem se na první pohled zamilovala, věděla jsem, že ji unosím a mám z ní radost.

Ale úplně nejdůležitější je, se z toho nezbláznit a nakupovat tak, jak to vyhovuje Vám. Jen by bylo fajn aspoň občas nad koupí trošku víc popřemýšlet a naučit se nakupovat vědomě.
Upřímně bych byla ale ráda, kdybych aspoň jednoho človíčka těmito svými články přesvědčila, aby se na nákupy příště vydal nejdřív do sekáčů.

A jak nakupujete vy? Přemýšlíte nad svými nákupy?

♥

Když mi přišla nabídka od e-shopu megaknihy.cz, jestli bych nechtěla napsat recenzi na knížku od T. M. Frazier - King, kterou jako novinku vydalo nakladatelství Ocelot, chvilku jsem váhala. Když jsem si o knížce četla, neznělo mi to jako knížka, po které bych sama dobrovolně sáhla. Na druhou stranu nerada něco odsuzuju předem, a tak jsem se do knížky začetla.
A nemohla jsem se od ní odtrhnout.


V knížce se prolíná vyprávění z pohledu Kinga a z pohledu Doe. Těžko byste našli dva větší protiklady. King - drsný potetovaný kriminálník a Doe - na první pohled nevinná dívka, která po ztrátě paměti neví, kým vlastně je. Jejich osudy se protknou a Doe se stává jeho majetkem. A i když je to nepravděpodobný, tak se do sebe zamilují. Vášnivě. Co ale Doe neví, je to, že King celou dobu ví, kým ona ve skutečnosti je. A King neví, že Doein otec nepatří mezi ty, kteří plní sliby.


Knížka Vás do děje vtáhne od první stránky. Upřímně ze začátku jsem si musela hodně zvykat na vulgární výrazy a všudypřítomný sexuální podtext. Ale celý příběh by bez toho nebyl kompletní a něco by mu chybělo. Při čtení jsem se nemohla ubránit k porovnání ke slavné Twilight sáze. Nebezpečnost a zároveň ochranitářský vztah Kinga k Doe mi připomínal vztah Edwarda a Belly. Na rozdíl od tohoto příběhu, King nemá happy end. Ale tento příběh se Vám dostane pod kůži mnohem víc. Nebudete se moc od knížky odtrhnout. Byla jsem hrozně zvědavá, jak knížka skončí. Akorát jsem ten konec čekala úplně jiný.
Konec v knížce? Jedno velký WOW. Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaký konec, ať už knížky nebo filmu, tak zasáhl. Nutně si potřebuju přečíst druhý díl.
Tahle knížka se Vám dostane pod kůži.
A i když se Vám King bude zdát jako ten nejodpornější chlap, na konci do něj budete zamilovaní. A ani by Vám nevadilo, kdyby kvůli Vám někoho zabil.
Taky bych ještě v průběhu čtení nečekala, že se to stane.



Znáte tuto knížku? Líbila se Vám?

♥

Když jsem napsala název článku, úplně mě to nabádá k tomu, abych začala tím, že nemůžu uvěřit tomu, že už je nový rok. Přijde mi, že poslední roky to letí nějak čím dál tím rychleji. Takovýmhle tempem ani nechci vědět, jaký rok bude zítra.
A jelikož konec roku svádí k bilancování, rozhodla jsem se sepsat článek s tím, co jsem si v tom roce minulém oblíbila nejvíc.

Retap lahev
Retap lahev je pro mě snad tím největším objevem roku 2018. Nedovedu si už bez ní představit ani jeden den a vůbec nechápu, proč jsem si ji nepořídila už dávno. Jsou nádherný, lehký, vejdou se do každé kabelky, šetříte díky nim přírodu a kdekoliv si do nich můžete doplnit vodu. Miluju.



Bambucké máslo
Bambucké máslo je produkt, bez kterého si mojí každodenní péči o pleť už nedovedu představit. Je skvělé, je to láska a pokud byste jeden jediný produkt měli tento rok vyzkoušet, je to právě bambucké máslo.


Oblečení
Naprosto jsem si zamilovala tento rolák ze sekáče. Nejradši bych ho teď nosila pořád, je neskutečně pohodlný a mám pocit, že ke mně úplně sedí a patří.
Ale pokud mám být upřímná, tento rok jsem si taky úplně zamilovala tyhle černé šortky z Pull & Bear. Jsou neskutečně pohodlný a v létě jsem je nosila denně. A už jen kvůli nim se těším na léto.



Hudba
Tenhle rok jsem poslouchala neskutečné množství interpretů. Ale takovým mým největším objevem, ke kterému se neustále ráda vracím je Alan Walker, kterého nejspíš už všichni znáte, ale pro mě je to objev s velkým O.


Ke konci roku jsem si zamilovala Ritu Oru.



A (znovu) jsem si našla cestu k Demi Lovato.



V létě jsem si zamilovala Divokýho Billa.



A v průběhu celého roku jsem se pravidelně vracela k Seleně Gomez, Mandrage a Pavlu Calltovi.

Film & Knížka
Bylo pro mě docela těžký vybrat jen jeden film, ale stačilo zvednou hlavu a uviděla jsem knížku Brooklyn od Colm Tóibín a moje volba byla jasná. Film i knížka Brooklyn si mě získali. V pocitech hlavní hrdinky jsem se našla.
Z knížek jsem si ještě oblíbila Mnich, který prodal své ferrari, Pocitáty a nebo třeba Věci, které uvidíte, jen když zpomalíte, o nich Vám napíšu něco v průběhu ledna/února.



Bc.
I když pořád z celýho mýho bakalářskýho studia mám rozporuplný pocity, tak nemůžu opomenout to, že rok 2018 je tím rokem, kdy jsem napsala a obhájila bakalářku a udělala státnice. Což je dost šílený a když si na to jen vzpomenu, tak cítím vyčerpání ještě teď, ale věřím tomu, že když tomu nechám ještě čas, tak jednou na to všechno budu ještě ráda vzpomínat.



A jaký jsou ty Vaše nej roku 2018?

♥

Kolikrát Vás už napadlo, že byste chtěli začít někde znovu?
A kdo z Vás do toho skutečně šel?
Já.
Teda.. nezabalila jsem si krosnu a neodjela jsem na druhý konec světa, jen na druhý konec Česka.
Kdo můj blog nečtete pravidelněji, tak snad jen napíšu, že jsem se rozhodla studovat magisterské studium na univerzitě v Brně, ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyla a nikoho jsem tam neznala.
Když se zpětně ohlídnu, tak vůbec nechápu, jak jsem ty začátky mohla zvládnout. Není jednoduchý jen tak vkročit do místnosti, kde se už víceméně všichni znají z bakalářského studia. Najednou se ocitnou někde, kde je pro Vás naprosto všechno cizí a nemáte kam uniknout. V kombinaci s tím, že jsem introvert a seznamování s novými lidmi není mojí nejoblíbenější činností, nebylo to úplně jednoduchý. Nové město, nová škola, nový školní systém, noví lidé, být tak daleko od domova, od všeho známého.. je to šílený.
A přišly krize.
Chtěla jsem to tam zabalit.
Pořád mám pocit, že jsem se tak trošku zbláznila.
Když někomu řeknu, odkud jsem, rovnou automaticky můžu začít plynule odpovídat na otázku, proč Brno. A já bych si hrozně přála, aby ta odpověď byla jednoduchá. Jednoznačná. Těch důvodů je ale tolik, že se mi ani o nich nechce mluvit. A nejspíš o nich ani nikdy nenapíšu.
Ale do Brna mě to prostě táhlo.
Cítila jsem, že to je to místo, kde bych měla být. Kde bych chtěla být.
A jsem neskutečně šťastná, že jsem poslechla ten vnitřní hlas. Že jsem se nepoddala strachu a nevzdala to předem. Že jsem do toho šla i přes to, že to mohl být jeden velkej průser.
Jsem na sebe neskutečně pyšná.
Jasně, není to ideální a napadají mě myšlenky co by kdyby. Kdybych zůstala na předchozí vysoké, kdybych šla někam jinam, když bych už nestudovala.. Ale vždycky při těchto mých úvahách dojdu k tomu, že bych nikde jinde nechtěla být.
Jsem tam uvnitř hrozně šťastná. Ještě před pár měsíci by mě nikdy nenapadlo, že to všechno zvládnu změnit a posunout můj život úplně jiným směrem.
Vím, že jiní lidé zvládají mnohem šílenější věci a že vždycky můžu sednout na vlak a za šest hodin být doma, ale i tohle je pro mě vykročením z komfortní zóny.
Naučila jsem se díky tomu spoléhat sama na sebe. Všechno si vyřizovat a řešit sama, zkoušet nový věci. Hodně mě to posílilo a zocelilo. Mám tak nějak pocit, že jsem dospěla. Že už se příště dalšího vykročení z komfortní zóny tak moc nezaleknu. Že budu svůj vnitřní hlas poslouchat častěji. A tak nějak cítím, že jednou si tu krosnu sbalím a odjedu.
Nevím, co bude zítra, natož za měsíc. Naučila jsem si nedělat dlouhodobý plány. Ale ať už se stane cokoliv, tak jsem neskutečně šťastná, že jsem to aspoň zkusila.


Svoboda

Nový rok je spojený s novýma začátkama. Spoustu z nás do něj vstupuje s pocitem, že všechno změní a že si konečně začne plnit sny. A já bych každému z Vás přála, aby to tentokrát nebyly jen prázdná slova, vy jste začali o trošku víc poslouchat svůj vnitřní hlas a nebáli se vykročit ze svojí komfortní zóny.
Věřte mi, stojí to za to.
A vůbec nezáleží na tom, že nemáte odvahu.
Já ji taky nemám.
A přesto jsem to zvládla.
Nebojte se tento rok být o něco odvážnější než v tom roce minulém.
Ono to vždycky nějak dopadne.

♥