Jsem nemocná.

Občas přemýšlím nad tím, jak asi vypadám v očích druhých.
Překvapivě se vždycky dostanu k tomu, že můj život musí vypadat perfektně.
Jsem přeci chytrá, šikovná, všechno zvládám, nemusím chodit na brigádu, protože za mě rodiče všechno platí, nemusím se o nic starat, cestuju... Perfektní život. Až na to, že teď cestovat nedokážu. Ani na tu brigádu jít nemůžu. A že teď vlastně spoustu věcí nedokážu.
Dlouhou dobu jsem se necítila dobře. Nešla jsem k doktoru, protože jsem nechtěla vypadat jako hypochondr. A tak jsem to odkládala. Nic mi přeci není. Až si po státnicích odpočinu, bude to lepší. Nebylo. A tak jsem konečně došla k doktoru a dostala tu svoji diagnózu. A začala jsem googlit, co že mi to vlastně je.


Dostala jsem léky, které alespoň ze začátku představují jedinou možnost léčby. Bylo mi po nich příšerně zle, ale věděla jsem, že musím vydržet a pak mi bude líp. Nebylo. Při první kontrole mi byla zvýšená dávka a jako bonus jsem dostala ještě další léky.
A teprve v tu chvíli mě to psychicky zlomilo.
Že jsem fakt nemocná. Že nemám žádnou jistotu, že se vyléčím. A i kdybych se vyléčila, tak už nikdy nebudu zdravá. Nikdy nebudu vědět kdy a v jaké podobě se to celé vrátí. Občas pochybuju, že se to dá vůbec přežít.
A věřte mi, že je to šílená bezmoc a beznaděj.
A je vám zle i bez té bezmoci a beznaděje.
Mám pocit, že každý den samu sebe ztrácím zas o kousek víc.
Že jsem uvězněná ve svém vlastním těle.
Že jsem rozbitá tak nějak na dvakrát.
A občas si jen přeju, aby to všechno skončilo.
Bylo by šíleně jednoduchý to vzdát. Až mě to děsí, jak by to bylo jednoduchý. Prostě si ty prášky nevzít, vzdát to a přestat žít.
A tak bojuju. Každý jeden den.
Jsou dny, kdy mi je skvěle. Kdy se cítím jako naprosto zdravá. Miluju tyhle dny, ale zároveň mě i děsí, protože vím, že po nich zase přijdou dny, kdy mi bude zle. Kdy mě bude fyzicky i psychicky bolet celé tělo a já se nedokážu ani zvednout z postele.
Je to peklo s nejistým koncem.
A tak pokračuju v tom boji. Snažím se žít tak, jako bych byla zdravá. Nechci, aby lidi v mém okolí věděli, že mi něco je. Sice by to byla asi úleva o tom mluvit, ale zároveň vím, že by se změnil jejich pohled na mě a to by mi moc nepomohlo. Na to být nemocná se totiž necítím. A pořád bojuji s tím, abych přijala, že nejsem zdravá.
Teď mám za sebou sérii těch horších dnů. A vždycky, když mi nejhůř, mám potřebu se z toho vypsat. A tohle svoje tajemství o nemoci v sobě držím dlouho a potřebovala jsem to dostat ze sebe ven.
Víte, já bych strašně moc chtěla cestovat, inspirovat lidi, najít si práci/brigádu, žít normální život, ale nevím, jestli toho někdy budu schopná. Chtěla bych sdílet svůj příběh, protože by to třeba někomu pomohlo podobně, jako příběhy ostatních pomáhají mně, ale necítím se na to dost silná.
Mám totiž šílený strach. Bojím se, že nakonec budu muset ukončit studium. Bojím se, že skončím v nemocnici. Bojím se, že mi ani ty troje prášky, co momentálně beru, nepomůžou. Bojím se. Šíleně moc. Ale pořád se chytám posledních zbytků toho, co ještě zvládám. Toho, co dokážu. Sním o tom, až tohle pomine a já se budu moc zase volně nadechnout. Sním o tom, že se budu moc vydat znovu do Norska. Sním o tom, že nebudu usínat s obavou toho, jak mi bude druhý den. Sním o tom, že pokaždé, když vyjdu ven, se nebudu bát toho, že někde zkolabuju. Upřímně si už ani nepamatuju, jaký to bylo, než jsem se do tohohle všeho dostala. A do jisté míry se bojím i toho, jaký to bude, až se vyléčím. Jestli se vyléčím.
Ale nakonec člověku stejně nezbyde nic jiného, než tohle všechno vypustit z hlavy a prostě nějak žít.
A tak snad jen buďte vděční za to všechno, co máte. Buďtě vděční, za ty šance. Buďte vděční za to, že jste zdraví. Nikdy nevíte, kdy to všechno může zmizet.
A věřte, že nikdy nevíte, co se ukrývá za těmi na první pohled perfektními životy.

♥