22+1

Dneska mi je třiadvacet.
A přijde mi, že už je to takový ten věk, který si musím odpočítávat z mého data narození, protože ty poslední roky letí tak rychle, že jsem schopná vyhrknout jakékoliv číslo z rozmezí patnácti až dvaadvaceti.
Ta moje dvaadvacítka byla nejlepším a nejhorším rokem v mém životě zároveň.
Nikdy jsem necestovala více - navštívila jsem Norsko, Švédsko, Dánsko, Německo, Slovensko, Maďarsko a Rakousko.



Udělala jsem bakaláře. Což víceméně obsahuje poslední půl rok mého života, který se smrsknul na psaní bakalářky, školy, zkoušek a státnic.
A přijímaček, ale o tom později.


Taky jsem si dala sama sobě slib, že začnu víc "kulturně" žít a k mému překvapení se mi to konečně začalo trošku dařit. Byla jsem poprvé v Národním divadle, navštívila jsem k mým poměrům celkem dost koncertů a tak nějak jsem si tu Prahu chtěla ještě naposled užít, protože jsem pořád měla nějaké tušení, že bych už tam třeba v září nemusela být.
A taky tam nebudu.
A bylo to zatím to nejtěžší rozhodnutí v mém životě.



Už za dva měsíce nastupuju na Masarykovu univerzitu v Brně, kam se mi nějakým zázrakem podařilo udělat přijímačky.
A upřímně mám šílený strach, přijde mi to úplně šílený a v podstatě vůbec nevím, co dělám. Na druhou stranu vím, že to je moje jediná možnost a šance na to, abych se z toho všeho, čím jsem si prošla, nějak dostala a vzpamatovala. Což souvisí s tím, že ta moje dvaadvacítka byla psychicky a fyzicky hodně náročná. A to je ještě hodně slabý slovo.



Čekají mě velký změny. Víceméně se odstěhovat do města, ve kterém jsem byla jednou v životě na přijímačkách, nic a nikoho tam neznám a doteď ani nevím, kde tam vlastně budu bydlet, přijde mi to šílený.
Ale vlastně se i těším na tu novou etapu mýho života.Jsem vděčná, že mám tu možnost začít znovu. Upřímně, kolikrát jste si už přáli nechat všechno za sebou a prostě začít znovu?

A nemám tady náhodou někoho z Brna, kdo by chtěla se mnou na podzim zajít třeba na kafe?

♥