Co je to vlastně ta sebeláska?

Sebeláska.
Poslední dobou jedno z nejčastěji skloňovaných slov. Články, videa, posty a hashtagy. Čím víc tohle slovo vídám, tím víc se nemůžu zbavit pocitu, že to je jen prázdný pojem.



Nejdřív jsem z této osvěty byla nadšená. Konečně někdo upozorňuje na to, že vyumělkovaná krása na Instagramu není realita. Že každá z nás je krásná svým vlastním způsobem. Že je to vlastně o té vnitřní kráse. Ta je ta nejdůležitější. Zároveň to ale neznamená, že bychom se sebou neměli nic dělat. Jestli nám pomůže, když si prodloužíme vlasy, tak si je prodlužme. Svoje tělo miluju, ale to neznamená, že nebudu každý den dřít v posilovně, abych byla ještě spokojenější. A nezapomeňte na inspirující příběhy lidí, které trápily širší boky, křivý nos. Akné. Kudrnaté vlasy. Malá prsa. Jako zázrakem to díky sebelásce překonali a teď jsou všichni šťastní.
Nevím, ale mě to nepomohlo absolutně v ničem. Naopak. Když jsem vídala ty naoko spokojené lidi, říkala jsem si, co je se mnou špatně, že se sebou nejsem stejně jako ony tak spokojená? Proč se taky tak moc nemám ráda? Nemělo by mě náhodou taky trápit, že mám akné? A jak se najednou začít mít tak moc ráda, abych nepoužívala hashtag sebeláska jen jako prázdné gesto?
Virtuální sebeláska může mít přesně opačný efekt, než jaký zamýšlí.
Já si myslím, že je naprosto normální o sobě zejména během dospívání pochybovat. Je to proces, díky kterému se utváříme. A tím, že tyhle teen holky vidí a slyší, jak by se sebou měly být spokojené, tak tím pro ně sebeláska může být zničující.
Chce tomu dát čas.
Proto většinou ty inspirující příběhy příchází od lidí, kteří si už něco odžili a svoje teen léta mají za sebou. Čím je člověk starší, tak tím začíná řešit jiné, horší a závažnější problémy. Sebeláska přichází postupně. Pomalu a vlastně i nevědomky se začne vkrádat do našeho života.
Pro mě sebeláska není o vzhledu. Vlastně ani o té vnitřní kráse. Ani o tom být sama sebou a už vůbec ne o tom hashtagu (asi jste si už všimli, že obzvlášť ten nemám ráda).
Pro mě je o tom mít se ráda. Tak akorát. Ochraňovat se. Myslet na sebe. Starat se o sebe. Dělat všechno pro to, abyste se nikdy nedostali do situace, kdy nebudete chtít dál žít. Neubližovat si psychicky ani fyzicky. Najít si každý den něco, na co se těšit. Z čeho mít radost. Co vám dává smysl.
Nic z tohohle nepřijde samo. Nepřijde to hned. Chce tomu dát čas. Moře času. A jednou to přijde. A ani tomu nebude potřeba dávat nálepku sebelásky.
Já bych si moc přála, aby jednou každý z nás k té nejčistší sebelásce došel, protože věřím, že potom ten náš život dostane zase úplně jiný rozměr. Ale asi by to neměl být ten náš největší cíl, za kterými se poženeme s nadějí, že pak budeme konečně šťastní.
Jsem ráda, že se o sebelásce mluví, že vznikají projekty na její podporu, že ji lidé vnímají a zamýšlí se nad ní, na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že to až do takové míry není správné a prospěšné. Pročtěte si tento návod, začněte se řídit těmito body, přečtěte si inspirativní příběhy a aleluja sebeláska je tady.
Je možný, že jsem to celý nepochopila. Jsem mimo cílovou skupinu. A taky je dost pravděpodobný, že mám úplně jiný starosti. A čím víc se toho na mě kupí, tím víc se mám ráda. Že to nikdy nevzdám a vždycky ve mně zůstává naděje, že to nakonec všechno dá smysl.
Vzpomínáte na to, jak jsem psala, že tomu chce dát čas? Absolutně žádný návod vám nepomůže.

A jak sebelásku vnímáte vy?

♥