Tak moc ready to vzdát

Nikdy jsem neměla ráda názor, že negativismu a pesimismu je všude kolem nás spoustu, tak aspoň na sociální sítě budem sdílet jen to pozitivní, aby ten svět byl aspoň ještě někde krásný.
A pak jsem se jednoho dne přistihla, že něco podobného vlastně dělám i já. 

Přestala jsem na blog psát svoje myšlenky a pocity, protože by nejspíš vytvořily ten nejvíc nejsmutnější článek v celé historii blogů. A o tohle prvenství zrovna nestojím.

Vlastně se nic moc nestalo. Jen tak nějak vůbec nevím, co bude a čím víc nad tím přemýšlím, tím víc propadám panice a uvrhám samu sebe a svoji duši tam, kde nechcete, aby se ocitla. A tak procházíte dnem za dnem a jste na sebe pyšní, že jste se opět zvládli nerozbrečet v tramvaji. A pak jednoho dne už ta hráz přeteče i tam a vy se ocitnete přesně v té situaci, ve které jste nikdy nechtěli být.
A pak ty slzy utřete a začnete googlit návod na šťastnější budoucnost. 

A skončíte u toho, že hledáte vejšky, kam vás vezmou bez přijímaček.
Jasně, je to jenom škola, ale když každý den chodíte někam, kde úplně nejste šťastní, necítíte se tam dobře a nechcete tam být, podepíše se to na vás. Tak nějak si vždycky říkám, že mě už tam nemůže nic moc překvapit a pak se ukáže, že Vás možná vyhodí z bakalářského semináře, což by byla přímá cesta k prodloužení studia a to je přesně to, po čem zrovna netoužíte. Když už doslova pár hodin před deadlinem vybojujete správné zapsání bakalářky do systému, ukáže se, že vaše představy ohledně psaní bakalářky se naprosto rozcházejí s  představami vaší vedoucí. Tak nějak asi nic nemůžete mít bez komplikací. Ještě nikdy jsem nebyla až tak moc připravená to vzdát.

A tak pomalu přicházíte na to, že se dostáváte do stejné pozice, ve které jste byli před třemi lety, když jste si vybírali vysokou poprvé.
Začít jinde na bakaláři, přestoupit na jinou školu na magistra, zůstat na stejné vysoké, protože dva roky už jsou přeci krátká doba, splnit si sen a odjet na rok pryč, najít si práci a začít konečně získávat tolik potřebnou praxi, udělat si rok volno a třeba napsat knížku...
A pak vám dojde, že všechno tohle se vám může ve vteřině zhroutit až vám zase jako jediné nepřijde e-mail. Nenapíšete bakalářku. Neodstátnicujete. Neuděláte třeba tu jednu důležitou zkoušku teď v zimáku..
Ale ať už to všechno dopadne jakkoliv, chci být připravená na všechny možnosti a tentokrát to nenechat na náhodném výběru podle toho, jestli se mi zrovna bude chtít jet na zápis.

Tak nějak mi nezbývá nic jiného, než doufat v to nejlepší a připravovat se na nejhorší.
Protože jsou věci, které ovlivnit nedokážete.

A nejlepší na tom je, že třeba už za týden to může být zase všechno jinak.

A jak zvládáte začátek školy vy?

♥