Tento rok jsem se rozhodla pojmout trošku jinak. V duchu minimalismu.
Poslední měsíce jsem měla pocit, jako kdyby na mě všechny moje věci padaly. Viděla jsem je, věděla jsem, že je mám, ale absolutně jsem je nepotřebovala a neměla jsem k nim žádný vztah.
A tak jsem se rozhodla tento rok zbytečně nenakupovat. Omezit hromadění věcí, přestat nakupovat oblečení, které si na sebe vezmu maximálně jednou a kosmetiku, která ze mě krásku z mola stejně neudělá.
Teď máme za sebou skoro tři měsíce tohoto roku. A já jsem šťastná, že můžu říct, že se mi to daří.
Třídím šatník, místo nakupování nové kosmetiky, spotřebovávám tu, co už mám a úspěšně se vyhýbám všem Tigerům a podobným obchodům se zbytečnými nezbytnostmi. Je to úžasný pocit nebýt ovládána věcmi a pocity, že nutně potřebuju něco nového, protože... (doplňte dle libosti).





 Co tím chci ale říct je, že se nechci cítit divně, když řeknu, že nic nového nepotřebuju, že když jsem si s tím oblečením vystačila doteď, že si s ním v pohodě vystačím i dál, že si nemusím něco koupit jen abych měla něco na sebe a že schvaluju, že od příštího roku budeme za igelitky v obchodech platit. Místo toho, aby mi v hlavě blikalo varovný tlačítko, že si všechny ty nové věci nebudu mít v čem domu odnést, jsem nadšená a doufám, že snad aspoň trošku omezíme množství spotřebovávaného plastu.

Je fajn a jsem všemi deseti pro to, abyste si dělali hmotné radosti, jen to nepřehánět a znát tu rozumnou míru. Během roku se tady objeví pár článků právě o tom, jak se mi tohle moje předsevzetí daří dodržovat, tak abyste o něm vůbec věděli.
A abych na něj nezapomněla ani já.

Co vy a hromadění věcí?

♥

Anie jsem před Továrnou na sny neznala. Možná jsem na ni někdy natrefila na IG, ale to je asi tak všechno. Na podzim jsem začala vnímat její knížku a i když jsem netušila, o čem je a kdo je ta holka, co ji napsala, věděla jsem, že by mě neměla minout.
A přišlo na řadu čekání.
Asi tak tříměsíční.


Až mi knížka konečně přišla. Přečetla jsem ji jedním dechem  a je prostě krásná. Milá, něžná, uklidňující a inspirující. Asi jsme se našly v ten správný moment.
O čem je, je vlastně těžký shrnout. Je to takový balíček emocí a životního příběhu právě Anie. A tento životní příběh je až neskutečný, já sama si nedokážu představit, že bych toho teď (jsem skoro ve stejném věku jako Anie) měla za sebou tolik, co ona. Ale o to větší je to motivace a inspirace. 


Ale za co knížku nejvíc miluju je, že mi ukázala jednu úžasnou věc. Že i mezi dospěláky existují krásní lidé. Z vnějška, ale hlavně z vnitřka. Anie je toho důkazem. A taky tak trošku úkazem. A moc doufám, že jedním takovým úkazem budu i já. Je úžasný, když v člověku zůstane trošku toho dítěte. Té dětské naivity, úžasu ze světa, z objevování, čisté radosti ze života. A když už nic jiného, tak tohle v sobě mám. Pořád věřím v dobré konce, na nekončící a bezmeznou lásku, na to, že zázraky se dějí a vlastně i na jednorožce, víly a princezny.
Protože proč nevěřit?


Pokud aspoň trošku věříte na víly a hledáte nějakou milou knížku, která vás vnitřně uklidní a pootevře vám oči, tak je tohle knížka přesně pro Vás. Pokud jste vážní dospěláci, co už se na pohádky nekoukají, nechte tuhle knížku někomu jinému.

Pokud patříte do první kategorie, tak šup SEM, než Vám knížku vyprodají!

Četli jste? Líbilo se? A nebo se ji teprve přečíst chystáte?

♥

- Jak se máš?

Nevím, asi si vlastně nemám na co stěžovat, mám kde bydlet, co jíst, mám rodinu, kamarádky, mám víc věcí, než potřebuji, mám peníze, můžu si koupit to, co bych chtěla, i když s těmi penězmi by to mohlo být lepší, měla bych se konečně sebrat a začít si hledat brigádu na léto, aby to nedopadlo jako minulý rok, ale já vážně nemám nejmenší tušení, kam se vydat ji hledat a jen, co začnu myslet na to, že bych si ji měla hledat, začnu panikařit a bojím se, že nic neseženu a to si určitě neseženu, když ani nezačnu hledat, nejlepší by bylo, kdybych měla brigádu i během i roku, ale absolutně netuším, kam bych ji napresovala, fakt nechápu, jak to někteří dělají, že při škole zvládají chodit i do práce, možná asi jen nejsou tak poctiví studenti jako já, což mi připomíná, že bych se měla učit, a nebo dělat úkoly, nejlíp obojí, proč je teď těch úkolů taková hromada, to nevím, ale když už jsme u tý školy, měla bych konečně začít řešit bakalářku, téma jsem si sice vybrala, jen je tak trošku z jiný katedry, což možná není takovej průser, ale ta představa kolik lidí bych musela kvůli tomu oběhat, jednoduše nevím, jestli mi to za to stojí, to téma mě děsí a láká zároveň, tak nevím, možná mě víc děsí ostatně stejně jako moje budoucnost, nedávno se mi ale v hlavě usadil jeden nápad a jen, co přišel, usadil se ve mě taky klid, neskutečnej klid a pohoda, možná to značí to, že jsem našla něco, co bych chtěla zkusit a možná to značí to, že je to tak šílenej nápad, že to se mnou i moje hlava vzdala a odmítá hledat důvody, proč je to totální hloupost, protože je to přeci tak zřejmý, taky rok a půl je dlouhá doba a může se stát mezitím cokoliv, třeba se konečně najde někdo, kdo se mnou bude chtít být, jen tak a taky proto, že mě bude mít rád prostě jen proto, že jsem, nic víc nechci, zatím to ale tak nevypadá, spíš naopak mě neustále dostávají všechny ty paradoxy, jako když vám po půl roce napíše kluk, se kterým jste si před půl rokem psali, a kterej se vám líbil a se kterým jste se domlouvali, že se uvidíte a už jste se začali vznášet na obláčku, když v tom se přihlásíte na Facebook a zjistíte, že je ve vztahu, tak přesně ten vám najednou napíše a nadšeně vám píše, že už to je půl roku, co je s tou cuchtou ve vztahu a pak, asi aby mi bylo ještě líp, se zeptá, co kluci, jo, dobrý, zrovna bych jednomu nejradši jednu vrazila a taky už zas pár týdnů čekám na odpověď od kluka, do kterýho jsem se zamilovala na první pohled, nejradši bych si teď jednu vrazila sama sobě, ale v pohodě, vlastně je to fajn, Ed Sheeran má spoustu nových písniček, konečně jsem se dokopala k tomu, abych navrhla téma seminárky, který mi bylo schváleno a konečně budu psát o něčem, co miluju, přečetla jsem knížku, co jsem si koupila snad už někdy v září a neskutečně se mi líbila, ještě mám v záloze jednu, kterou začnu číst hned, jakmile dokončím tenhle článek, taky jsem byla poprvý v životě na Vítkově a líbilo se mi tam, tenhle týden nejspíš poprvé půjdu na Matějskou, těším se, a když to nevyjde, tak nevadí, půjdem tam ten další týden, takže jo, pořád mám sem tam nějakej plán, možná ještě nejsem tak ztracená a doufám, že na konci tohle všechno bude dávat smysl.


- Mám se fajn.

♥

A jak se máte vy? Taky tuhle otázku tak nemáte rádi?

P.S. Jen prosím neberte tenhle článek nějak pesimisticky a úplně vážně, spíš ho berte s nadhledem a s nadsázkou, chtěla jsem zas zkusit napsat něco trošku jinýho.. a možná tak trošku doufám, že se najde někdo, kdo tuhle otázku stejně jako já taky tak nemá rád.
P.P.S. Taky nikdy nevíte, co na ni odpovědět?
P.P.P.S. Už jste někdy napsali (téměř) celý článek jednou větou?

Nemůžu uvěřit tomu, že už další měsíc tohohle roku je za námi. A je to další měsíc, u kterého jsem ráda, že už je u konce. Rok 2017 mi zatím moc nesedí, ale alespoň tenhle měsíc byl lepší jak ten předešlý. A jestli tenhle trend bude pokračovat, tak se mám na co těšit!

P.S. Tenhle článek měl být protkán fotkami. Fotky jsou vyfocené a bezpečně uložené na paměťové kartě, která mi nejde připojit k počítači. Tolik o tom, když se jednou rozhodnu mít hezký článek.

P.P.S. A jaký byl Váš únor?

♥