O této značce jsem se zmiňovala již v mém wishlistu. Pokud ji neznáte, tak Alchymi je privátní značka Zootu, která je navrhovaná v Praze a šitá v Evropě. Všechny kousky jsou originální, moderní, něčím ozvláštněné. A tím si mě naprosto získaly.
Já celkově moc nemám ráda oblečení, co si koupíte v obchodním centru, není ničím zvláštní, není kvalitní a jedinou jejich pointou je jejich hromadění. Úplně tohohle fanynkou (už) nejsem. Naštěstí.
Značka Alchymi vznikla před rokem. Úplně si pamatuju, jak jsem obdivovala první jejich kolekci a věděla jsem, že to je přesně něco pro mě. Akorát znáte takové to klišé "chudá studentka", které se nechce dávat víc jak tisícovku za jednu věc? Tak přesně tohle klišé mi bránilo v tom si něco koupit. Ale místo toho, abych v lednu naběhla do obchoďáků na všechny ty báječné slevy, splnila jsme si sen a mám něco od Alchymi. Dokonce jsem si sen splnila hned dvakrát. A oba kousky mi sedly jako kdyby byly šité přímo na mě, naprosto jsem se s nimi ztotožnila.

Modrý top
Je naprosto úžasný. Je to přesně ten kousek, který si dokážu představit vzít snad kamkoliv a hned, co jsem si ho poprvé oblékla, věděla jsem, že k sobě patříme.
♥



Černé šaty
Absolutní láska. Vidíte ten bílý lem, který odhaluje o trošku víc vaší kůže? Není božský? Je to přesně ten originální a zároveň elegantnější kousek, který nemůžu jinak než milovat.




Tahle značka mi naprosto sedla a už teď vím, že tohle určitě nejsou poslední kousky, co od ní mám.

Zaujala i Vás?

We see a magical conversion from common to extraordinary because we found our secret ingredient.
It's you.
You are the secret ingredient.

P.S. Tyhle dvě věci jsou jediný dva kousky, který jsem si zatím tenhle rok koupila. Jsem na sebe pyšná.

♥

Nedávno jsem si pročítala všechny moje články s vysokoškolskou tématikou a v duchu jsem si říkala, jak jsem byla naivní. A bláhová. A taky trošku úplně blbá. Ale to k tomu asi patří.
Každopádně začínám čtvrtý semestr. A mám neustále pocit, jako kdybych začínala pořád znovu od začátku. Tentokrát je to v něčem o trošku snažší, ale čeká mě ten nejtěžší semestr vůbec. A taky to je první semestr, kdy jsem absolutně netušila, s kým vlastně budu bydlet. Ale o tom zas příště, protože od března je to opět velká neznámá.

Opět mám školu čtyři dny a ještě nikdy jsem netrávila ve škole tolik hodin. Úplně se mi teď tady nechce rozepisovat co kdy mám, jako jsem to dělala v předešlých článcích (1, 2, 3), tak jen snad napíšu, že je to fajn. A že jsem taky tak trošku v háji. Kord z jednoho předmětu, aneb dejte dohromady všechno to, co mi na počítači nejde a vznikne moje noční můra. Radši ani nechci přemýšlet nad tím, kolikrát budu nad všema těma úkolama doma brečet. Ale skvělou zprávou je, že máme za sebou Valentýn a takovouhle koncentraci zamilovaných párů zas pár týdnů neuvidíme.

Takže možná teď úplně tak nějak nemám s kým bydlet, trošku se hroutím při představě toho, co mě v následujících měsících čeká, maličko si možná pro jistotu pobrečím už dneska, ale bude to fajn. Blíží se jaro. A sluníčko. A mně se možná někdy podaří odejít ze školy ještě za světla.
#staypositive

P.S. Úspěšný start všem!

♥

Tenhle rok chci pojmout v duchu minimalismu. Přestat zbytečně nakupovat a hromadit věci, které mě spíše než čímkoliv jiným zaujaly svou cenou. Pak mám totiž narvané dvě skříně a přitom neustále dokola nosím svých pár oblíbených kousků. A u zbytku věcí si říkám, že jsou přeci fajn, že jsou hezký, že bych si je někdy mohla chtít vzít.. Ale vždy mě od toho, abych si je oblékla, něco odradí. A proto všechny takovéhle kousky šly z mojí skříně pryč. Najednou je skříň podivně prázdná. Dřív bych nejspíš šla a okamžitě zaplnila volná místa, teď jsem si ale dala nohy nahoru a zapřemýšlela co a jestli vůbec něco potřebuju. A překvapivě toho ani moc není.

Knížky
Vy, co mě už sledujete dýl, určitě víte, že miluju knížky. Kdybych mohla trávila bych v knihkupectvích snad každý den a tvořila si sbírku do mojí vysněné velké knihovny. Bohužel mi na to chybí peníze a místo, kam bych si knížky dávala, a tak jsem můj knižní wishlist omezila na jednu jedinou - Norština (nejen) pro samouky. Norsky se chci začít učit už strašně dlouho, ale pořád to odkládám. Je na čase začít.

Oblečení
Oblečení letos nakupovat moc nechci. Spíš ho chci třídit a dávat pryč. Ale jsou věci, které mi v šatníku chybí a pak jsou věci, které bych si opravdu moc přála.
Mezi věci, které mi v šatníku chybí, patří bílá košile. Ta je podle mě základem v šatníku a letos bych si nějakou, která mi bude perfektně sedět, moc ráda pořídila.
Boom okolo Calvina Kleina (ostatně jako drtivá většina trendů) mě naprosto míjel, dokud Not So Funny Any ve videu tolik nevychválila jejich podprsenky. V tu chvíli to na mě naprosto zapůsobilo a od tý doby patří mezi těch pár věcí, které bych si opravdu moc přála koupit.
A další věcí není překvapivě kabátek, který vidíte v koláži (i když tenhle by se mi taky líbil), ale spíš jde celkově o značku Alchymi. Plánuju se o ní trošku rozepsat v některém z dalších článků, ale je to značka, která mi je sympatická a věci od ní miluju (i když je tedy spíše obdivuji jen na fotkách).

Doplňky
Na doplňky moc nejsem. Jediný, po čem se letos budu dívat, je hnědá kabelka. Měla jsem jednu, kterou jsem nosila snad non-stop, taky se to na ní už podepsalo a musela jsem ji vyhodit, tak doufám, že ještě letos objevím nějakou, která by mi ji nahradila.
A druhou věcí jsou Nike Air Max. Absolutně nejsem maniak do tenisek, ale tyhle se mi fakt moc líbí a místo X a Y nekvalitních tenisek bych si konečně chtěla koupit nějaký kvalitnější pár.

Kosmetika
Kokosový olej a bambucké máslo. Nic víc, nic míň.

P.S. A co jsou Vaše hmotná přání pro tento rok?
P.P.S. Už se moc těším, až vám tady na konci roku napíšu, jak jsem tenhle wishlist (ne)dodržela. Něco mi říká, že by to klapnout mohlo.
P.P.P.S. Tak nenakupujme žádný nesmysly, jo?

Co chci.
To bych asi už měla vědět. Je to ale asi už můj problem to live with, nikdy nevím, co chci. Na to co chci, přicházím díky tomu, co nechci. Což je mnohem delší a komplikovanější cesta. Ale u mě to je asi jediný způsob, jak docílit toho, kam v životě směřovat.

Poslední týdny byly hrozný. Zamotala jsem se do všech spletitých myšlenek v mojí hlavě a vybudovala si svůj vlastní svět, bohužel ne ten snový. Pletla jsem naprosto všechno dohromady a najednou jako kdyby se na mě sesunulo naprosto všechno, co jsem dusila v sobě, všechno to, co si nosím v sobě, to, co potlačuju, nad čím nechci přemýšlet a najednou to všechno vyplynulo na povrch a já nemohla. Pěkně jsem se v tom všem vykoupala.
Odrazit se ode dna.
A přijít na to, co chci.
Mám strach. Velkej. Asi na mě konečně dolehlo to, že mi je 21, skoro 22, studuju na vysoký, motám se v kruhu a moc netuším, co vlastně jednou budu dělat. A tak jsem se začala ptát, co s tím vším.
A já nevím.
Ale vím, že asi nikdy nesplynu s davem na mojí vejšce. Ale je to ok, protože o to asi vlastně vůbec nejde a neurčuje to, jestli budete v životě úspěšní.
Potřebuju víc kreativity. Naprosto mě zabíjí jen sedět nad učebnicema, drtit se něco nazpamět a nemoc ventilovat všechny svoje myšlenky. Chci psát, kreslit, tančit, zpívat, cokoliv, díky čemu se vyjádřím. Chybí mi to.
Vracím se k blogování. Je to něco, co mě baví a dělá mě šťastnou. Jen mi to poslední dobou přerostlo přes hlavu a psala jsem články jen proto, abych něco napsala, nedávala do toho samu sebe. A nevím, jestli si to uvědomujete, ale vy, moje čtenářky, jste pro mě tou největší motivací a hnací silou, která mě neskutečným způsobem nabíjí, posiluje, posouvá dál a já děkuju každé jedné z Vás. Jste nejlepší a kdyby to šlo, tak bych nejradši každou z Vás alespoň objala.
A chci být šťastná. Úplně nevím, jak toho docílit, ale nejspíš se ke štěstí přiblížím, když přestanu řešit kraviny, nechám některý věci nadobro v minulosti a začnu sama sobě trošku víc věřit.
A vím, že toho není moc, ale já pořád tápu a to tápání zas tak špatný být nemusí, Asi záleží na tom, jestli se na to upnete a nebo to necháte volně plynout.

 
A co teda teď?
Nevím. Je jedna ráno, před chvilkou jsem se vrátila z úžasnýho koncertu. Vedle sebe mám rozložený CDéčko od Pavla Callty s věnováním, klepu se a nevěřím tomu, že jsem ho po roce opět viděla a poprvý ho objala. Jsem šťastná.
Studuju. A jsem za to ráda.
Napíšu knížku. Možná ne tenhle rok, možná teprve v tom dalším ji začnu psát, ale napíšu ji. Slibuju. Slibuju to hlavně sama sobě. A kdo ví, možná se psaní pro mě stane tím smyslem.
Děkuju.

P.S. Jestli tenhle článek nedává smysl, tak vítejte v mé hlavě, v poslední době v ní mám tolik myšlenek, že je ani já sama nedokážu zachytit.
P.P.S. Už za pár dnů mě čeká nový semestr. A nová spolubydlící. A čím víc se to blíží, tím mám větší strach. Snad to přežiju a za pár měsíců Vám o tom všem zas napíšu.

♥