Shopping

Přiznávám, bývala jsem shopaholičkou.
Bývaly doby, kdy nebyl týden, abych si něco nového na sebe nekoupila. Většinou to u jedné věci neskončilo. Ještě před rokem jsem byla schopná nechat 150 euro jen tak v Primarku za věci, které jsem naprosto nepotřebovala a nechala se stáhnout davovým šílenstvím.

Pak ale přišel zlom a já se dostala do druhého extrému.
Nenakupuju. I když bych si opravdu chtěla něco koupit, nejde to a z obchodních center odcházím zklamaná a většinou bez jediné nákupní tašky. Ale alespoň se snažím vštípit si to, že nepodporuju rychlou módu, obchodní řetězce, které vykořisťují lidi kdesi v Asii a když už to hodně přeženu, tak chráním naši planetu.

Rodiče mi vždycky říkali, že pořád nakupuju, že mám šíleně moc věcí a nikdy to nemám šanci vynosit. Měli pravdu. Vždycky jsem oblečení vnímala jako něco, co si koupím, párkrát (doslova) vezmu na sebe a pak to pošlu dál, nebo nechám v zapadlým koutě skříně. Vždyť si přeci kupuju samé cenově výhodné kousky, které nemají vydržet na věčné časy.. Ale tenhle můj přístup se změnil. Nejsem naivní, abych si myslela, že mi ta daná věc vydrží několik let, ale opravdu si nemusím koupit něco jen kvůli ceně, jen kvůli tomu, že v téhle barvě to ještě nemám, jen proto, že se mi to hodí k těmhle šortkám, jen kvůli tomu, abych oživila svůj šatník..

Nepamatuju si na moment, kdy se to změnilo.

Možná to mám takhle od té doby, co jsem si vydělala první peníze a zjistila opravdovou cenu peněz.

Možná začínám dospívat.

Možná jsem začala nad nákupy moc přemýšlet, s čím danou věc budu kombinovat, jestli se ke mně hodí, kam ji budu nosit.. 

Možná od té doby, co se mi materiály zdají šílené a nechápu, proč na něco takového plýtváme surovinami.

Možná i od té doby, co se mi věci rozpadají před očima, žmolkovatí, trhají se, zasekávají se zipy, vytahují se - to všechno ještě v obchodě..
Možná mi došlo, že skutečně do své skříně nepotřebuju něco barevného, protože to stejně nosit nebudu..
Možná proto, že slevy vlastně nejsou slevami (Vážně, přemýšleli jste někdy nad tím, že když něco nakupujete ve slevách, tak stejně na tom obchodníci vydělávají a vy proděláváte?).
A nebo mi možná jen moc vlezlo do hlavy neustále opakování rodičů, že moc nakupuju. 

Od minulých nákupů, co vyšly před cca půl rokem, jsem si toho moc nekoupila. Něco málo jste mohli vidět ve Wishes vs. Reality, ale většina věcí v něm jsou stejně věci, co jsem si koupila už dávno předtím. Naposled jsem byla "nakupovat" v Plzni na konci července. A co jsem si koupila? Sprcháč a sešit s pevnýma deskama.

Jediné, co mi jde nakupovat až moc dobře, je jídlo a knížky.

Takže až za pár týdnů/měsíců/let potkáte holku (trošku) při těle s brýlemi, vytahaném a nemoderním oblečením a s knížkou v ruce, je velká pravděpodobnost, že to budu já.

 Nejsem nějak extra aktivistkou a vím, že stále budu nakupovat (nebo se alespoň o to snažit) v obchodních centrech, ale už nikdy nechci odcházet s taškami plných věcí, které nepotřebuju a které si koupím třeba jen kvůli jejich ceně. Chci mít v šatníku věci, kterých si budu vážit a ke kterým budu mít nějaký vztah. Nedávno jsem si prohlížela fotky z dětství a drtivou většinu věcí, co jsem měla na sobě, jsem si pamatovala. Teď pomalu ani nevím, co všechno v té skříni mám - a to bych chtěla změnit. Protože nejde o to, kolik věcí máte a skříň vám nemusí praskat ve švech, abyste měli co na sebe.
Ale o tom zas příště.

P.S. Jak to máte vy?

♥