Prague

Miluju Prahu.
Jsem přesvědčená o tom, že to je jedno z nejkrásnějších měst na světě, které si zamilovávám čím dál tím víc a není nic lepšího, než se jednoduše sebrat a odjet se ztratit do Prahy, kamkoliv, do ulic. A je úplně jedno, jestli půjdete po těch turistických místech, nebo si vyberete nějakou uličku, odbočíte a půjdete rovnou za nosem.
Vždycky to je pro mě relax, vypnutí, luxus, který si dovolím jednou za pár měsíců, zbytek dnů mám kopu výmluv, proč to nejde. A věřte mi, ve vymýšlení toho, proč to nejde, jsem vážně machr.
Je to zvláštní, že tím, jak jsem strávila posledních pár měsíců v Praze, její vyjímečnost se ztratila kdesi v přesunech metru, na poli skládajících se z pěti paneláků a zastaralé pobočce školy. A já Prahu začala nesnášet. To, že neustále musím někam pospíchat, tahat s sebou kopu věcí, věčně nic nestíhám a věčně nejsem tam, kde bych chtěla být. Chtěla jsem tam trávit co nejmíň času a při první příležitosti jsem zdrhala domů.
Ale proč tomu tak bylo?



Praha za nic nemůže, musím začít u sebe. A tak jsem do Prahy vyrazila. Jen tak. Pro nic. Za nic. Protože můžu. A protože se do konce června musím vystěhovat z koleje a pak se do Prahy celé léto nejspíš nedostanu. A protože mám na koleji kopu věcí, které jsem si dala alespoň na hromádku a zjistila, že bych potřebovala nejmíň kamion, abych je odvezla domů a nechápu, kde se tu všechny ty věci vzaly.
Ale zpátky k Praze. Také to někdy máte tak, že ty krásné, nevšední věci, které potkáváte každý den, se najednou promění v obyčejné, nicotné maličkosti, které jste se naučili ignorovat? Proč tomu tak je? Zkusíme otevřít oči a dívat se na svět zas o trošku jinak?


Občas je ale zase fajn některé věci vymazat z toho, co vidíme a uživat si jen přítomnost bez toho všeho. Moje nejzamilovanjěší místo v Praze je Lennonova zeď. Miluju tu lásku a mír, která na mě z toho místa sálá. Ale zároveň nesnáším, kolik tam je lidí, kteří tam jsou jen proto, aby tam byli, hudebníky, kteří svým falešným zpěvem kazí písničky The Beatles, jakési fotografy, kteří si tam postaví foťák a vydělávají na tom, že zmáčknout spoušť na místě, které jim nepatří a vrcholem je pochodující golem.



Občas je fajn některé věci jednoduše vypustit, nevnímat a naopak vnímat pouze prostou přítomnost. Samotnou podstatu té krásy kolem nás.