Když mi přišel e-mail ohledně spolupráce s e-shopem juvelora.cz, měla jsem velkou radost, protože která z nás by ráda nedostávala šperky.
Ale nevyrovnalo se to nadšení, když mi balíček přišel. Přísahám, nikdy v životě jsem nedržela v ruce něco, co by bylo hezčeji a pečlivěji zabaleno.
Krabička, druhá menší krabička, mašlička, pytlíček, čistící utěrka a samotné naušnice ♥ Až mi to skoro vehnalo slzy do očích, jelikož nejsem zvyklá dostávat takhle krásně zabalené a kvalitní šperky, vlastně žádné šperky.. #sadstory

Jsou místa a věci, které na vás zapůsobí a vidět je jen jednou jednoduše nestačí.
Pro mě mezi taková místa patří výstava Andyho Warhola, kterou můžete navštívit v GOAPu na Staroměstském náměstí.
Navštívila jsem ji skoro už před dvěma roky a věděla jsem, že se na ni chci podívat ještě jednou. Abyste tomu rozumněli, nejsem žádnou velkou fanynkou a obdivovatelkou Andyho Warhola, ale z jeho tvorby na mě dýchá něco zvláštního, něco, co chci poznávat a obdivovat do nekonečnosti. Protože to za to stojí a on sám o sobě byl/je osobností, která v mnohém předběhla dobu.

Miluju Prahu.
Jsem přesvědčená o tom, že to je jedno z nejkrásnějších měst na světě, které si zamilovávám čím dál tím víc a není nic lepšího, než se jednoduše sebrat a odjet se ztratit do Prahy, kamkoliv, do ulic. A je úplně jedno, jestli půjdete po těch turistických místech, nebo si vyberete nějakou uličku, odbočíte a půjdete rovnou za nosem.
Vždycky to je pro mě relax, vypnutí, luxus, který si dovolím jednou za pár měsíců, zbytek dnů mám kopu výmluv, proč to nejde. A věřte mi, ve vymýšlení toho, proč to nejde, jsem vážně machr.
Je to zvláštní, že tím, jak jsem strávila posledních pár měsíců v Praze, její vyjímečnost se ztratila kdesi v přesunech metru, na poli skládajících se z pěti paneláků a zastaralé pobočce školy. A já Prahu začala nesnášet. To, že neustále musím někam pospíchat, tahat s sebou kopu věcí, věčně nic nestíhám a věčně nejsem tam, kde bych chtěla být. Chtěla jsem tam trávit co nejmíň času a při první příležitosti jsem zdrhala domů.
Ale proč tomu tak bylo?

Hned, jakmile jsem se dozvěděla, že výstava o Titanicu bude v Praze, věděla jsem, že na ni prostě musím. Myslím, že dříve byla tahle výstava na Slovensku a jelikož jsem o ní prostřednictvím blogů hodně četla a výstavou jsem byla fascinována, nemohla jsem si ji nechat uniknout.
Jenže během semestru jsem se na výstavu nedostala, pak přišlo zkouškové a nejspíš jsem taky doufala, že se objeví nějaký parťák, který by šel na výstavu se mnou. Jenže se žádný neobjevil a už to vypadalo, že na výstavu ani nepůjdu. Ale nakonec jsem došla k závěru, že by mě fakt mrzelo, kdybych na výstavu nešla, hodila jsem za hlavu všechny myšlenky o tom, že budu vypadat jako divný asociální individuum, co jako největší troska chodí na výstavy sám (berte s rezervou, taková vážně nejsem) a šla jsem. A nakonec jsem byla i ráda, že jsem tam byla sama, protože být tam s někým a vést s ním takové ty typické řeči, co se tak na výstavách povídají o tom, co se nám líbí atd., nejspíš bych to nevydržela a rozbrečela se. Když tam jste a vidíte od začátku, jak loď budovali, jak z ní byli nadšení, jaký to byl pokrok, luxus, na tu dobu nevídaná stavba a vy postupujete výstavou dál a víte, že se ledovec blíží, že tolik stovek lidí zemře.. Nevím, asi je to způsobené i tím, že jsem hodně citlivá a takovéhle tragédie na mě doléhají možná víc než na ostatní, ale celou dobu jsem měla slzy na krajíčku.

Ani mně se nevyhnul tento TAG a já moc děkuju mojí oblíbenkyni Elis  ♥ za nominaci.

Nejdřív jsem se trošku vyděsila, protože o čem bych asi tak já mohla psát, ale nakonec to šlo tak nějak samo a tady je mých 10 kosmetických (i vlasových) faktů!

Vždycky jsem ráda věci vymýšlela, tvořila a vyráběla. A tak jsem si v minulosti na zeď pomocí průhledných fóliích, černých fixů a izolepy vyrobila motýlky, hvězdičky a všemožné nápisy. Bylo to fajn, ale nebylo to to ONO. A dřív nebo později mě začaly štvát nedokonalosti, neustále dobarvování a přelepování, jelikož mně jednotlivé motivy stále padaly, a tak všechno šlo ze zdí dolů.
Když mi přišla nabídka na spolupráci z Decor4walls, hned jsem si vzpomněla na všechny tyhle moje pokusy a byla nadšená, že konečně to bude vypadat tak, abych se za to nemusela stydět.

Nemůžu uvěřit, že tady teď ležím jako mrtvolka sedím a píšu tenhle článek. Protože druhé zkouškové je za mnou. A úspěšně. A nechápu, že jsem to dokázala.
Tohle zkouškové bylo jiné než to předešlé. Hlavně mi chyběl předěl mezi semestrem a zkouškovým v podobě Vánoc.. Mám tak nějak pocit, jako kdybych přešla plynule z jednoho zkouškového do druhého. Bylo to náročný a mám pocit, jako kdyby si se mnou někdo zahrával a zkoušel, kolik toho vydržím.
Možná to celé byla zkouška, která mě měla naučit bojovat.
Bojovat za to, co chci, naučit se postavit se sama za sebe a pochopit, že změna je možná.
U dvou předmětů se mi stalo, že bych v podstatě ani neměla být připuštěná ke zkouškám - jednou mi opravili špatně test v můj neprospěch a jednou mi pro jistotu napsali čtyřku ještě před tím, než jsem vůbec šla na zkoušku, prý zapomněli, že je ještě jeden termín. Díky, den před zkouškou vidět, že ze zkoušky neprospěju, skvělá motivace!
Ale je to za mnou a pokračuju dál. Další zkouškové budou mnohem náročnější a upřímně pocit, že za rok mám začít řešit bakalářku a za dva roky státnicovat (říká se tomu na bakaláři taky státnice??), uf, není to zrovna ten nejlepší pocit. Ale budu pokračovat bod po bodu, zkoušku po zkoušce a snad, snad, snad to klapne.

Ahoj a vítejte po delší době u takového klasičtějšího blogerkovského článku!
Čím dál tím víc zjišťuju, že hudba strašně moc ovlivňuje mojí náladu a neuvěřitelný způsobem mě nakopává. Možná i proto jsem si poslední dobou oblíbila hlavně ty české interprety, nejenom že texty (když vynechám nějaký rýmy (říká se tomu vůbec rýmy??), který mi vyloženě trhají uši) jsou lepší než dokola opakovaná tři slovíčka u zahraničních interpretů, ale celkově jejich příběhy mě inspirují. Ale o tom by byly lepší samostatné články.
Takže dneska jen tipy na nějaké skvělé hudebníky/písničky, které určitě už alespoň z poloviny znáte, ale víte jak, jednoduše jsou super, akorát se při nich nedá moc učit... Ať žije prokrastinace!

Ben Cristovao - #PUREGIRL