Lack of Friendship

Všude se dočtete, že byste se měli odprostit od lidí, kteří z vás jen vysávají energii, kteří po vás jen něco chtějí a nic vám nedávají.
Jasně, budete se cítit šťastnější, osvobozenější, ale pak můžete zjistit, že vám nikdo nezbyl. 

Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co by ve společnosti hýřil vtipem, měl kolem sebe kupu přátel a každý víkend trávil kdesi po diskotékách. Jsem spíše introvert a nepotřebuju kolem sebe  spoustu lidí, vždycky mi stačilo a byla jsem vděčná za těch pár, co jsem měla.
Na gymplu jsme měly takovou menší partičku pěti holek a jen díky nim jsem se do té školy těšila, že se uvidíme, zasmějeme a spolu všechno zvládneme. Samozřejmě jsem nebyla tak naivní, abych si myslela, že to takhle bude i po maturitě, ale osud tomu chtěl, abychom tři z naší pětky šly na stejnou vysokou. Těšila jsem se, kolik toho spolu zažijem, jak budeme chodit na koncerty, na výstavy, po obchodech, na kafíčka a jednoduše na to, jak si budeme navzájem pomáhat, podporovat se a jak to spolu zvládneme. A jedna z nich se stala dokonce mojí spolubydlící. 

Ale tím, že tenhle článek píšu, asi chápete, že se něco stalo.

Tři jsou zamilované, šťastné a já jim v jejich životě zas až tak nechybím. Jednou za měsíc/za dva si napíšem, skončí to u smajlíku a s nejasným příslibem, že se uvidíme. A se čtvrtou - mojí spolubydlící - se už nejspíš nebavíme. Paradoxně to, z čeho jsem měla největší radost, to, na co jsem se těšila - na společné bydlení - se stalo něčím, co nejspíš zničilo naše přátelství. Vím, že si tohle moje "spolubydla" nejspíš přečte, proto se tu nechci z ničeho obhajovat, jen mě to šíleně mrzí, ale nechci být ta, co se bude omlouvat za něco, co není moje vina, jen abych zachránila něco, co se za poslední semestr zmenšilo na tři večery na koleji téměř beze slov...
Promiň.

Abych to shrnula, za tu dobu, co jsem na vejšce se cítím až šeredně osamělá. Vůbec to nesplnilo moje očekávání, to, na co jsem se těšila. Sice jsem poznala nový lidi, ale na každý přednášce, na každým cviku potkáte naprosto jiný lidi a jednoduše nejde být s nimi nejlepší kámoška. 

A tak mi až děsivě chybí někdo, s kým bych mohla vyrážet na koncerty, do divadla, do kina, na kafe, kamkoliv.. komu bych mohla napsat, že se nemám zrovna nejlíp a byl by tady pro mě. Nechci být ta, co se pořád někomu vnucuje, úplně vidím, jak bych někomu napsala, jestli nemá čas zajít na kafe a dostalo by se mi odpovědi, že jasně, že má čas 5. července od dvou do čtyř, nemůžeš? Nevadí, vyjde to jindy, pa.
Děsivý, že?
A tak to na mě teď padlo. A přemýšlím nad tím, kde všude jsem nebyla jen proto, že jsem tam nechtěla jít sama, o co všechno jsem kvůli tomu přišla. A o co všechno ještě kvůli tomu přijdu.
Protože řekněme si to upřímně, i když mi do komentářů můžete napsat, že na tom jít někam sama není nic špatnýho, tak si to stejně neužije tak, jako kdyby jste tam byli s někým dalším..

A vím, že tenhle článek je pouhým výkřikem do internetového světa, který naprosto nic nezmění, ale jen Ti chci říct, že jestli se i ty cítíš osamělá a chybí Ti někdo, s kým by jsi mohla něco podnikat, hádám, že je to normální.
Hádám, že je to součástí toho, být dospělá.
A hádám, že se to zlepší.
A když ne, můžeš napsat mně, aspoň na to všechno budeme dvě.