Moodboard

Nestává se mi často, že bych tolikrát rozepsala a zase smazala článek. Mám pocit, že moje hlava se předhání v tom, o čem všem dokáže přemýšlet během jediné sekundy. A i když se snažím všechny ty myšlenky zachytit a zaznamenat je, nedaří se mi to. Je jich tolik! A je to vážně vyčerpávající. Cítím ale potřebu se z toho všeho vypsat a pokusit se si uspořádat myšlenky. A pokud chcete zjistit, že přemýšlet, pochybovat a cítit se jako nicka je normální, směle čtěte dál!
Jo, přiznávám, že to nezní zrovna jako ta největší motivace k přečtení článku.

Toužím po změně. Tohle všechno, co se teď děje mě neskutečně ubíjí. Nejradši bych vybrala všechny pracně našetřené peníze z účtu a do posledního haléře je utratila. Za co? Sama nevím. Kdyby jich bylo dostatek na opuštěnou chatku v horách, jdu do toho. Jelikož jsem teď byla delší dobu nemocná a trávila na různých sociálních sítích víc času, než je zdrávo, tak nějak mám toho online světy už dost. Chtěla bych na nějaký čas odjet mimo civilizaci a jen být sama se sebou, s přírodou, se svýma myšlenkama a učením.

Paradoxní je, že bych zároveň klidně s čistým svědomím utratila všechny peníze za nové oblečení a hlavně - za nový účes. Moje vlasy? Děs a hrůza. Akorát vůbec nevím, co s nimi podniknout, tak holt asi zase nic, vítej moje celoživotní vlasová depko! A přibrala jsem. A vím, že bych se sebou měla začít dělat, jenže kdy? A jak? A tak svoje zraky upírám na léto s tím, že bude dostatek času na všechno. Jenomže co dělat? Nechci zůstat celé léto doma, jenže se tak nějak stalo, že na nějaké to velké výletování nemám žádnýho parťáka a moje plány se zasekly u toho, že bych si měla najít brigádu. Ale opravdu netoužím po tom, strávit další léto zalezlá 13 hodin v supermarketu za minimální peníze a s maximální.. doplňte dle libosti. Akorát mi nejspíš nic jiného nezbyde a z toho chytám pěknou depku a paniku.
A rozhodně nemůžu zapomenout na zkouškové. Blíží se mega rychlostí a i když se učím - opět víc jak drtivá většina lidí - mám šílený strach. A nejhorší je, že už opět začíná to obvyklé: "Prosimtě, vždyť si chytrá, to bude v pohodě." Nikdo nevidí, kolik mě to stojí úsilí, že to nemám zadarmo. Necítím vůbec žádnou podporu a začínám si připadat jako mimozemšťan ve svém vlastním životě.
Není to dobrej pocit a nejde se nad to povznést.

A tak tak nějak spoléhám na zázrak, na nějaké znamení, na něco, co mi řekne, co mám dělat. Chtěla bych se podívat do své budoucnosti a vědět, jestli tohle všechno má smysl, jestli mi to za to stojí. Ale hádám, že se tak nějak na to budu muset přijít sama. Ale neztrácím naději, v Elle v horoskopu mi píšou, že se dostanu mezi lidi, mezi které chci patřit a začne se mi dařit v tom smyslu, že si začnu plnit sny. A i když na horoskopy moc nevěřím, tohle nezní vůbec špatně.

P.S. Púvodně měl být tenhle článek o nouzovém režimu mého mobilu a rozpadu jedné z mých nejoblíbenějších kapel, tak možná příště.
P.P.S. Za vydání tohohle článku si nejspíš brzo nafackuju, ale co už, cítila jsem potřebu ho napsat a vydat.

A co vy a vaše "jarní depkování"? Jaké máte plány na léto? Budete mít nějakou brigádu?