Momenty

 Měla jsem plán. Aneb dneska jsem chtěla vydat článek, který jsem si předpřipravila (a ke kterému jsem několikrát přefocovala fotky, se kterými pořád nejsem spokojená a lakem na nehty si polila snad vše co šlo, včetně foťáku), jenže se mi ho nějak nechce vydat.

Mám náladu se rozepsat o něčem jiném. Třeba pro změnu o mém zoufalství. A taky se mi chce plakat. Pro změnu. A abych těch změn nebylo málo, měla bych se učit/psát eseje/cokoliv, protože nestíhám. Ale zároveň nemám tušení, kam se všechny ty hodiny a dny poděly. Mám pocit, že pořád něco dělám a zároveň nedělám nic. A nestíhám tak nějak vůbec nic. Včetně hromadný dopravy. A tak se stalo, že jsme v neděli o půlnoci šly s kamarádkou kdesi po sídlišti a doufaly, že dojdem v pořádku na kolej. Jelikož nám ujel autobus přímo před nosem. Klasika. Ale asi ani o tom nechci psát.

Hlavní důvod, proč píšu je, že jsem zažila jeden z nejlepších momentů mého života. Totiž křest těch opravdových Momentů od Pavla Callty.



Ale nechce se mi psát o samotném koncertu (který byl naprosto skvělý a úžasný ♥), ale o tom, jaká neskutečná pokora a vděčnost z Pavla vycházela. Bylo neskutečný vidět, že existuje někdo, kdo svou práci miluje, komu září oči, kdo ji dělá pro to, že chce, a ne pro peníze. Už dlouho jsem nepotkala někoho, ze kterého by tak vycházelo osobní kouzlo, charisma. Radost. A štěstí. Byl to kouzelný moment.
Propojení.

A já si uvědomila, že jednou chci dělat něco, co mě budě dělat stejně šťastnou, co mě také bude tak naplňovat.

Momentálně mě všechno stahuje dolů a já se nedokážu radovat snad z ničeho. A když už, tak jen na chvilku. Je to zvláštní období paniky, strachu a úzkosti z budoucnosti. Já bych strašně ráda věděla, jak to všechno dopadne. Protože zatím to je nic moc.

Budoucnost mě hodně děsí. Protože si čím dál tím víc uvědomuju, že takhle to příštích pár let nechci. Ať se kouknu kamkoliv, tak se mi víceméně všechno bortí. Kamarádství, přátelství, škola, rodiče.. Ale o tom asi někdy jindy. Mám v plánu za začátku července vydat takovej souhrn mých prvních šesti měsíců tohoto roku, nebude to asi veselý čtení, ale takový je holt život. 

Co mi dělá ale obrovskou radost je blog. Nechápu, kde se mi tady vzalo tolika pravidelných čtenářek (čtenářů?). Je to pro mě obrovskou záhadou, ale jsem vám strašně moc vděčná. S tím ale souvisí i to, že na sebe kladu tlak, že bych měla vydat článek, okomentovat ty Vaše články, být aktivní. Jenže.. asi ani nejde o čas, ale spíš nemůžu. Nemám kapacitu a buňky na to, abych psala nějaké smysluplné komentáře, abych to zvládala k oboustranné spokojenosti. A tak mi prosím věřte, že Vaše články si čtu moc ráda, ale s komentáři teď nejsem moc kamarádka..

Tak se zatím mějte a já se zas ozvu!
A třeba dojde i na vydání článku o lacích na nehty, co jste se měly přečíst dneska. 

Mám Vás moc ráda ♥!

P.S. Dělejte to, co vás baví a naplňuje. Jděte si za svými sny. Přestaňte sledovat dokonale naaranžované fotky na instagramu, videa o ničem na youtube, ty "dokonalé" životy druhých. Žijte ten svůj život. Sledujte inspirující lidi, lidi, kteří si jdou za svými sny, milují to, co dělají.
Inpirujte se jimi a staňte se jimi.