Měla jsem plán. Aneb dneska jsem chtěla vydat článek, který jsem si předpřipravila (a ke kterému jsem několikrát přefocovala fotky, se kterými pořád nejsem spokojená a lakem na nehty si polila snad vše co šlo, včetně foťáku), jenže se mi ho nějak nechce vydat.

Mám náladu se rozepsat o něčem jiném. Třeba pro změnu o mém zoufalství. A taky se mi chce plakat. Pro změnu. A abych těch změn nebylo málo, měla bych se učit/psát eseje/cokoliv, protože nestíhám. Ale zároveň nemám tušení, kam se všechny ty hodiny a dny poděly. Mám pocit, že pořád něco dělám a zároveň nedělám nic. A nestíhám tak nějak vůbec nic. Včetně hromadný dopravy. A tak se stalo, že jsme v neděli o půlnoci šly s kamarádkou kdesi po sídlišti a doufaly, že dojdem v pořádku na kolej. Jelikož nám ujel autobus přímo před nosem. Klasika. Ale asi ani o tom nechci psát.

Hlavní důvod, proč píšu je, že jsem zažila jeden z nejlepších momentů mého života. Totiž křest těch opravdových Momentů od Pavla Callty.

Nemám tušení, jak je to možné, ale letní semestr mi už začal. Nějakým zázrakem mi schválili všechny předměty, co jsem si zapsala, jen nevím, jestli mě to spíš neděsí a já si nevybrala samý chuťovky a kruťárny. Upřímně ten pocit po prvním týdnu mám.
S láskou vzpomínám na svůj minulý rozvrh, který oproti tomuhle byl absolutní lehárko. A taky s láskou vzpomínám na gympl, kdy jsem měla jednou týdne do čtyř a považovala to za nejčernější den v týdnu. Teď končím jednou v půl osmý a zbytek týdne ve čtyři. A to je přesně to, co chcete.

Nemám moc ráda dívání se na filmy, které jsem ještě neviděla. Vždycky mám strach, že to bude úplná blbost a taky se na ně nevydržím dívat bez toho, abych dělala ještě něco jiného. Kord, když se na ně dívám na notebooku, to už po pár minutách mám vedle v okénku otevřený internetový prohlížeč a z filmu chytnu maximálně tak hlavní pointu. A tak vždycky skončím u mých osvědčených klasik, které už znám nazpaměť.
Ale přesto jsem za poslední dobu zkoukla pár (alespoň pro mě) nových filmů, které jsou skvělé a nejspíš se zařadí do mých osvědčených klasik. 

Stážista - The Intern
Film, na který jsem se podívala hlavně kvůli Anne Hathaway, jedné z mých nejoblíbenějších hereček. A musím říct, že film mě vtáhnul do děje od první scény, což se moc často nestává, vlastně spíš nikdy nestává. První půlka filmu byla naprosto skvělá, ta druhá mě už bohužel tolik nebavila a ten konec? Proč happy end? Ale celkově to byla příjemná oddychovka a určitě jsem film neviděla naposled.

Když mi přišel e-mail, jestli bych nechtěla vyzkoušet některý z produktů od Karin Herzog, chvilku jsem váhala, přeci jenom nejsem, ikdyž už tu na blogu pár článků o kosmetice je, žádná beauty blogerka. Jenže moje pleť je mastná, problematická a citlivá. Hodně trpím na akné a po spoustě produktů mám zarudlý obličej. A tak jsem si řekla, že nabídku využiju, přeci jenom, co kdyby to náhodou pomohlo.

Z tohohle článku jsem měla poměrně velký respekt. Přeci jenom poslední new in článek tu byl v říjnu, a tak jsem se děsila, co všechno od té doby v mé skříni přibylo. Ale nakonec toho zas až tolik není, alespoň tedy podle mých měřítek a vzhledem k tomu, že byly Vánoce a slevy, kterým jsem letos úspěšně odolala a koupila si v nich jen dvě věci. Úspěch!
A ano, barvy u mě zrovna moc nevedou. Miluju černou, šedou a bílou. A už se znám natolik, že nemám potřebu si kupovat barevné věci jen proto, aby můj šatník nebyl "tak jednotvárný". Stejně bych si je nikdy nevzala na sebe.

Začnu hned tou nejlepší věcí, do které jsem se zamilovala na první pohled. Vážně. Mohla bych to nosit pořád. Střih, délka, barva - jako kdyby tyhle šaty/svetřík šili přesně na mě!

F&F

Hned na začátku článku bych Vám chtěla strašně moc poděkovat za všechno. Ale teď hlavně za komentáře u předminulého článku (DREAMS). Když jsem si k němu četla komentáře, vyhrnuly se mi slzy do očí a kdybych zrovna neseděla v kavárně, nejspíš bych plakala štěstím. Děkuju moc, jste úžasné, inspirativní a dodáváte mi sílu, energii, zlepšujete mi náladu a za to všechno Vám patří obrovské DĚKUJU ♥.



Celkově se mám teď tak strašně moc dobře, že tomu nemůžu ani věřit. A nejspíš jako správná blogerka bych to měla mít všechno zdokumentovaný, mít vystailizovaný fotky na instagramu, ale víte co, já na tohle moc nehraju. Protože jde o to žít TÍM okamžikem, pamatovat si TO štěstí. Užívat si TEN moment. A to přesně já se všemi těmi momenty dělám. Zapamatovávám si je, uchovávám a užívám.
♥

• Obnovit s babičkou naší tradice kafíčkování, který vždycky skončí u skleniček vína a mého následného motání se na kole domů. Miluju to.
• Najít v kapse kalhot 50 liber, doteď to nechápu. Ale že by to bylo znamení, abych se letos vrátila zpátky do Londýna?
• Přečíst knížku, kterou jsem si koupila už v řijnu.
• Přečíst knížku, ve které byla ještě účtenka. Koupila jsem si ji 15. prosince v 10:57.
• Dívat se na filmy a zamilovávat si každý nový příběh (a tak tu v nejbližší době čekejte článek plný movies tips, který tu na blogu byl naposled začátkem srpna, jo, stydím se za to).
• A opět se stát závislou na Nákupních maniačkách.
• Uklidit si pokoj, Předělat si nástěnku. Uklidit si skříň.
• Obnovit s kamarádkou naší tradici výletování do Písku (zdravím Miluš ♥).
• Netrpělive aktualizovat InSIS a čekat, jak to dopadně s vaším rozvrhem. Předměty, o které jsem se nejvíc bála, mi schválili. Díky! 
• Jíst čokoládu po kilech. A bez výčitek.
• Sníst sama celou pizzu. Taky bez výčitek.
• Klidně celý den zůstat v posteli. A v pyžamu. Ano, umím být ten nejlínější člověk na světě. Ale v tom přeci nejsem sama, že ne?
• V podstatě můj život se poslední dobou skládá z pití kafe, zákusků, filmů/Nákupních maniaček a občasného vína. A vůbec to není špatný.

  ♥
   Ale abych si trošku vylepšila moje blogerkovský skóre, tak tohle je moje nejdokonalejší nástěnka. Asi nejvíc se mi líbí kalendářík, které vytvářejí holky z ACOS a který mám v plánu každý měsíc obměňovat a psát si do něj všechno to, co jsem daný měsíc dělala.
  

  P.S. Pozná někdo skupinu na prostředním obrázku úplně dole?

  P.P.S. A jak trávíte poslední dny vy?

Poslední dobou se internetovým světem šíří osvěta v podobě čtení. Vytváří se hashtagy typu #copravectu, všemožné challenge, že každý měsíc přečtete X a Y knih.
Já na jednu stranu jsem strašně moc šťastná, že lidi stále čtou, ALE čtení je něco, do čeho se nemůžete nutit, není to nějaká moderní záležitost končící vyfocenou fotkou na instagramu. A už vůbec vrcholem tvorby nejsou knížky od Johna Greena.
Čtení musíte milovat. Prožívat. Od první do poslední stránky. Stát se součástí příběhu, dýchat za postavy, vtisknout jim ve svých myšlenkách  život. Netrpělivě listovat na konec knížky a pak se s úlevou vrátit tam, kde jste skončili.

A věřte mi, vím, o čem mluvím. Díky čtení jsem prožila několik stovek životů, proletěla celými staletími, podívala se do dávné minulosti i do daleké budoucnosti, stala se princeznou, padouchem, stoletým staříkem, idijotem, nebo jen "obyčejným" klukem od vedle..

Tak asi jako všichni, mám i já spoustu snů. A myslím, že byste horko těžko hledali většího snílka než jsem já. Ale čím jsem starší, tak tím se moje sny stávají reálnějšími, nabývají konkrétní podoby a stávají se TĚMI sny, za kterými se snažím jít. Jsou to ty sny, o kterých vím, že se jednou stanou realitou, a tak jsem se je rozhodla radši hezky všechny sepsat, abych až zase začnu pochybovat o tom, co že to vlastně dělám, že nemám šanci vystudovat vysokou, zvládnout to všechno, že to dělám kvůli něčemu, co je důležitější, než nějaké stresy při zkouškovém.