Červen 2015?
Zvláštní měsíc, plný změn. Začátek měsíce jsem trávila nad učením na přijímačky, žádná zábava to nebyla. Osmého června se konaly přijímačky číslo jedna, tentokrát jen z matematiky a angličtina. O dva dny později přijímačky číslo dva z matematiky, angličtiny a němčiny. Výsledky? Přijímačky jsem zvládla! Na obě dvě fakulty, na oba dva obory, s čím jsem nepočítala a trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodla, kam vlastně půjdu. Ale abych byla upřímná, volba byla jasná už od začátku a půjdu tam, kam mě moje srdce víc táhne. Dám na svojí intuici a snad se to vyplatí.

Jsem velkou milovnicí knížek, jen poslední dobou jsem bohužel neměla na čtení čas, a tak se to teď snažím dohánět. Mám napsaný seznam knížek, které chci během léta stihnout přečíst, tak doufám, že aspoň půlku skutečně přečtu.
A abych si všechny knížky, co přečtu uchovala v paměti a zároveň vám třeba dala i nějaké tipy na to, co si přečíst, vznikla tato nová série článků, tak snad se potká s úspěchem! :)

Kdo chytá v žitě - Jerome David Salinger
Zajímavá knížka, která nebude pro každého. Hodně mi připomínala knížku Ten, kdo stojí v koutě (možná proto je o Kdo chytá v žitě v knížce několikrát zmiňováno), ale tato knížka mi přišla mnohem více surrealistická. Drsnější a přímější. Některé pasáže byly více čitelné, některé méně, občas jsem měla chuť knížku okamžitě zavřít a už jí nikdy více neotevřít. Ale přesto tam bylo pořád něco, co mě nutilo číst dál. Takže pokuď máte chuť si přečíst o třech dnech jednoho šestnáctiletého chlapce na cestě domů s psychologickým podtextem, lehce zmateným celým prostředím, jestli máte chuť ponořit se do mysli mladého kluka, tak s chutí do toho!
"Spousta lidí, zvlášť ten psychoanalytik, co je tady, se mě v jednom kuse ptá, jestli se už budu snažit, až se v září vrátím zase do školy. To je tak stupidní otázka, podle mýho názoru. Já jen jako, že jak můžete vědět, jestli něco uděláte, dokud to neuděláte? A odpověď na to je, že to vědět nemůžete. Já si jen myslím, že snahu projevím, ale jak to mám vědět? Na mou duši to je ale stupidní otázka."

Léto. Slunce nad hlavou. Teplo. Pohoda. Člověk se nechce moc zdržovat s nějakými kosmetickými procedurami, jelikož je jasné, že hned po vykročení z domu/bytu se rozteče tak jako tak. Přesto jsou tady kosmetické nezbytnosti, které za trochu toho času určtiě stojí.

 Tou největší nustností je určitě deodorant. Opravdu není nic horšího, než když v těch největších pařácích potkáte nekoho, kdo vypadá, že o deodorantu neslyšel snad nikdy v životě. Občas pro mě bývá těžké ale najít takový, který nebude dělat na oblečení skvrny, zároveň zabrání pocení a bude mi aspoň trochu vonět. Tohle všechno splňuje nový deodorant na českém trhu od značky Borotalco. Deodorant nádherně voní, nezanechává skvrny a opravdu není nic, co bych mu vytkla. Tento deodorant jsem získala díky dm skautingu - jestli nevíte o co jde, dejte like stránce dm drogerie markt na facebooku, kde se párkrát do týdne objeví příspěvek, který stačí rozkliknout, vypnit formulář a čekat, jestli se zrovna na vás usměje štěstí.

Měsíc červen měl být měsícem šetření. Začátkem července jedu do Primarku a tak jsem si sama sobě slíbila, že v červnu si nic nekoupím a nechám si to až na Primark. Ale jak už to tak bývá, občas někdy něco nedopadne tak, jak si plánujeme. Posledních pár dnů jsem strávila v Praze. A Praha? To je ráj s obchody na každém rohu. A tak jsem se jim ani já nevyhla.

Moje nejvysněnější voňavka, po které jsem toužila téměř rok. Sice je na moje poměry strašně drahá, ale jako odměna za maturitu a přijímačky, proč si nesplnit svůj sen ♥.

Poslední měsíce pro mě byly opravdu těžké. Čtvrťák, maturita, rozhodnout se, co chci vlastně v životě dělat, přijímačky na výšky, nekonečné stresy.. Upřímně? Vůbec jsem to nezvládala. Ale zároveň mě poslední měsíce utvrdily v tom, že jsme mnohem silnější, než si jen dokážeme představit a není nic, co by se nedalo zvládnout. A nezáleží na tom, jestli jsou naše sny sebebláznivější. Protože se splní, pokuď pro to něco uděláte. Nemůžete čekat, že se splní samy, nebo si říkat, že to stejně nedopadne, tak proč se snažit. Žijte s pocitem, že jste udělali vše, co šlo, aby jste jich dosáhli, a jestli to nedopadlo podle vašich představ, tak to nebylo ve vašem osudu, aby se to splnilo.
Pokuď jste tomu obětovali opravdu všechno, splní se to.
Mojí prioritou číslo jedna bylo odmaturovat, protože to byl odrazový můstek pro mojí další životní cestu. Bála jsem se. Hrozně. Před prvním táhnutím jsem byla vyklepaná, jako nikdy v životě. Vytáhla jsem si přesně tu knížku, o které jsem si říkala, že se okecá a že jí nebudu moc hrotit. Samozřejmě se mi to vymstilo, ale pro mě byl nejdůležitější ten pocit, že jsem pro to udělala všechno, tak teď se z toho nezhroutím a vymačkám ze sebe všechno a ještě víc a dám to. Se stejným pocitem toho, že jsem pro to udělala více, než drtivá většina, jsem šla i na další předměty. Ten pocit toho, že jste pro to udělali vše, je nesmírně důležitý. Nepodcěňujte to.

Skok v čase a najednou sedíte v aule vysoké školy. Rozdávají vám zadání, které ovlivní celý váš budoucí život. Modlila jsem za variantu A. Přede mnou přistála varianta A0, jen těžko jsem zadržovala radostný výkřik. Výsledek? 100 bodů ze 100. 100%. Poprvé v životě. Z angličtina to bylo horší, nejhorší verze, co jsem kdy zkoušela. Přesto dopadla nad moje očekávání.
A jak to nakonec dopadlo? Jsem přijatá na mojí vysněnou školu, na můj vysněný obor a v září se stěhuju do Prahy. Neskutečný šok. Neskutečný pocit. Pocit, pro který stojí za to žít. Splnil se mi můj sen. A je to neskutečný skok, když si představím sebe před měsícem a sebe teď - čerstvou vysokoškolačku, pražačku a nejšťastnější osobu pod sluncem.
Jděte svým snům naproti.
Plňte si je.

Není to tak dlouho, co jsem se poctivě učila téma environment na maturitu z angličtiny. Bylo to přesně to téma, ke kterému toho nemám ani moc co říct v češtině. Jasně, vím o existenci ozonové díry, skleníkového efektu, globálním oteplováním atd. Asi nemusím psát, že životní prostředí je všechno okolo nás, a my potřebujeme k životu vzduch, takže jestli budeme neustále kácet tolik stromů v deštných pralesech, za chvilku budeme u konce s dechem. A to doslova. A proto by bylo fajn začít s tím něco dělat. A můžeme začít třeba s věcmi, které budou příjemné pro oči, pro naše ruce a vlastně nakonec i pro naší peněženku. 

Ano, mluvím o termohrncích, které umožňují přenášet horké nápoje takřka kamkoliv, bez potřeby neustálého plýtvání papírových kelímků.

Já vlastním hned dva zástupce asi od těch nejznámnějších značek, specializujících se na termohrnky.

Růžový KeepCup a mintový Joco Cup.

Oba dva naprosto zbožňuji a v posledních měsících jste mě mohli jen málokdy vidět bez jednoho z nich v ruce. Hlavně po ránu. Miluju jejich tvar, barvy a celkově celou koncepci těchto Cups.